Sláva

Sláva, Sláva. Dnes slavím narozeniny nejen já, ale také Sláva!
Tedy – violoncellová legenda – Sláva Rostropovič…
Když jsem mu to kdysi jen tak mimochodem sdělila, zareagoval tak, že jsem
měla pocit, jako bych se ho tím snad dotkla.
“Neverju, pokaží pasport!” zvolal podrážděně hlasem celní kontroly.
Nadzvedla jsem ho ještě o malinko víc, když jsem se naoko nevinně zeptala:
“A který? Mám dva!”
Těmi dvěma jsem mu nemohla ani zdaleka konkurovat. Byl duší sběratel, a
navíc musel být ve všem první, jedinečný, nejlepší… Prostě březnový beran.
Pasy jsem poslušně předložila, bedlivě je studoval, kroutil u toho nevěřícně
hlavou i předkusem a mumlal: “Fukáčik, Fukáčik”.
Kromě několika pasů byl Sláva vlastníkem i několika domů. Většinu svého
života trávil sice na koncertních cestách, ale když večer usínal v hotelových
pokojích, domy si v duchu s láskou procházel a liboval si: “Kakije u menja
krasivyje doma.” Takhle mi to alespoň říkal a usmíval se u toho blaženě a
sladce našišato, jak měl ve zvyku.
Nebyla jsem nikdy v žádném z nich. Ale pomáhala je vybavit! Tedy –
částečně.
Jeho dům ve Finsku ležel strategicko-nostalgicky nedaleko ruských hranic,
co nejblíž jeho domovině, ze které byl spolu se svojí ženou Galinou
Višnevskou v sedmdesátých letech vyhoštěn.
Toto severské sídlo se mohlo kromě finské sauny pyšnit také skvělou
dánskou televizí proslulé značky Bang & Olufsen. Vybírali jsme ji v obchodě
na kodaňské pěší zóně. Já už tehdy byla šťastnou majitelkou této na svou
dobu nevídané štíhlé, bílé nádhery a vřele jsem jí Slávovi doporučila.
Minimalistický design i exkluzivita ho oslovily, a tak jsme záhy vlastnili stejný
model oba.
Dodatečně se divím: neměla jsem málem na chleba, ale skvělý přístroj od
B&O jsem si jako jedno z prvních vybavení bytu pořídila?
Snad to mám v krvi. I mí rodiče začínali život v novém bytě s ručně vázaným
perským kobercem a dvanáctiramenným křišťálovým lustrem jako jediným
vybavením. Dlouho se u nás v obýváku jen leželo na koberci – v nádherně
osvíceném prázdném pokoji. Ten zvyk přežíval i když už byla sedačka
(samozřejmě od firmy Hudců z rodných Račic) a já mám stále v živé paměti
obrazy hvězd brněnské opery, které na koberci polehávaly při svých nočních
návštěvách.
Pořídit televizi nebyl žádný velký oříšek, daleko dramatičtější bylo zařizování
Slavova bytu v Paříži.
To jednou večer zvoní telefon.
“Míša!!?” ozve se důrazně s ruským přízvukem.
“Da. Kto éto? “
V té době jsem si už v Kodani stačila díky ruským kolegům emigrantům
oprášit svoje znalosti ruštiny z jazykové školy na Antonínské v Brně. Byla
jsem tomu teď ráda, protože Sláva se cítil přece jen nejlépe ve své
mateřštině. Na jazyky totiž vůbec talent nebyl, důkaz toho, že ani vynikající
hudební sluch nezaručuje jazykové nadání, jak se velmi často traduje. Jeho
němčina, francouzština i angličtina byly útržkovité, s malou slovní zásobou
plnou velkých chyb.
Ale obsahu sdělení to na překážku nebylo. Slávovo poselství pronikalo díky
jeho jasné vizi, nadšení a přirozenému sebevědomí i skrze těch pár
kostrbatých slov přímo k podstatě věci a působilo svojí oproštěností snad
ještě silněji než verbálně cizelovaný projev.
Stačil náznak, metafora, příklad, vše to tryskalo spontánně přímo od
pramene, z hlubin bohaté životní zkušenosti, takže cílem sdělení se Sláva
nikdy neminul.
“Sláva!” ozvalo se s mírným podrážděním ze sluchátka, které mi tímto
málem upadlo. Jak jsem si jen mohla dovolit nepoznat, že volá ON?
“Co děláš zítra, lapuška?”
Mé srdce zaplesalo. Zřejmě je někde poblíž a já mu můžu přijet zahrát.
Takhle totiž moje lekce probíhaly, když byl Sláva nedaleko, podle časových
možností se mi ozval. Kodaň, Malmö, Kiel, Hamburg… Do Československa
tehdy ještě nejezdil, ani poté, co už oslavil pád komunismu hrou na troskách
berlínské zdi. Říkával, že čeká, až z naší vlasti odejde poslední sovětský voják.
Až potom přijel symbolicky oslavit naši znovu nabytou svobodu, jak jinak
než Dvořákovým koncertem ve Španělském sále Pražského hradu.
“Zítra? Nic!” bez mrknutí oka jsem vyprázdnila svůj kalendář, aniž bych se
na něj podívala.
“Výborné, něco mi půjdeš koupit.”
Raději bych konzultaci, ale pro Mistra všechno. “Ano, ráda. A co?”
“Sekretář cara Nikolaje ll. Je k prodeji na aukci u Rasmussenů v Kodani. “
“Na aukci??” Začalo mi docházet, že tenhle úkol by mohl být nad mé
schopnosti. Občas jsem sice úspěšně uhandrkovala cenu na italském tržišti,
ale to byla taky jediná zkušenost z oboru.
“Pošlu Ti adresu a číslo exempláře. Nic na tom není. Jen tam zajdeš, oblečeš
si nějakou hezkou krátkou sukničku a sedneš si do první řady,” smál se
pobaveně Mistr. Mně moc do smíchu nebylo…
“A za kolik to mám koupit?”
“Kupí!” zazněl jasný pokyn.
“A když bude cena stoupat??” – vybavila jsem si barvitě dramatické filmové
scény aukcí.
“Kupí!”
Druhý den jsem oblékla svojí jedinou a nejhezčí sukénku a vyrazila k
aukčnímu domu. Jezdívala jsem kolem něj léta na svém prastarém kole, teď
jsem kolo zaparkovala nenápadně opodál a opatrně vplula do prestižní
budovy poblíž královského paláce. Zahlédla jsem onu první řadu před
tribunálem, ne, tam já si rozhodně nesednu. Posadím se úplně dozadu –
tím přece získám lepší přehled o celém dění.
Zraky elegantních přítomných na mě patřily se zvědavostí. Lidé se tu zřejmě
znali navzájem, jen moje sukénka byla nová.
Představení začalo. Nikolajův krásný psací stůl byl na řadě jako jeden z
posledních exemplářů a já doufala, že se během procesu přiučím, co bude
třeba.
Opak byl pravdou. Pokud možno, jen jsem ještě víc znejistěla. Zdálo se, že
vyvolávající používá své kladívko pokaždé jiným způsobem a já v tom marně
hledala pravidla. Někdy klepnul jen tak napůl – znamenalo to snad něco?
Někdy ho položil úplně jindy a jinak, než bych logicky předpokládala. Začalo
mi být nevolno a ruce se mi chvěly. Proboha, vždyť já vůbec nevím, jak to
funguje! Ještě aby Fukáčik propásnul znamení a Slávovi to někdo vyfouk’.
Když přišel na řadu carův sekretář, byla jsem už víceméně v transu. Ruku
jsem zvedla automaticky jako vzorný prvňáček.
“60 tisíc” začínali jsem skromně…
Zaměstanec sedící na kraji sálu s telefonním sluchátkem u ucha vzápětí
přisadil:
“65”
Vida, mám tu soupeře. A už teď vím, že prohrál. Jen on o tom ještě neví…
“70!”
“80!”
Pohledy přítomných sledovaly hru ping-pongového míčku.
“100!”
Šum v sále. Možná nebyl, ale měl rozhodně být, jako ve správném filmu se
správnou hrdinkou.
Zanech marného snažení, pomyslela jsem si směrem k soupeři. Carův
nábytek přece patří Králi violoncella, osud je dávno napsaný – už při velkém
třesku se hvězdný prach usnesl, že Nikolajův sekretář bude mít hvězda
cellového nebe ve své pařížské pracovně.
Pochop sílu moji a universa a vzdej se, člověče!
Urputný cizinec pochopil až někdy pod 200 tisíci.
Kladívko dopadlo zase tak divně našišato. Přes moje obavy byla koupě
úspěšně završena a zaměstnankyně aukčního domu se vydala směrem k mé
vítězné židli. Třímala jsem v ruce pomačkaný papírek s odkazem na Slávova
pařížského zástupce. Když mi žena předložila dokumenty k vyplnění, nebyla
jsem schopná napsat jediné písmeno – tak silně se mi po mé premiéře třásly
ruce…
To by bylo vibrato, to bych to zase schytala!
Sláva se mému vibratu smával, to, když jsem ho občas pustila rozvášněné z
uzdy s nekontrolovanou nadstandartní amplitudou blížící se intervalu malé
sekundy. Laskavý výsměch byla jeho oblíbená technika probouzení. Smál se
něčemu tak mile a tak vytrvale, až to člověku opravdu došlo.
Takto ukončil jednou i lekci, která probíhala na hotelu v Hamburgu s tím, že
už má toho mého vibrata dost, půjdeme se raději někam najíst. Odběhnul
téměř rozčilen do koupelny, já cvičila dál a přehlušovala svým tónem jeho
sprchu. (Nebyla ledová, jak se o něm tradovalo. Ptala jsem se ho na to
speciálně a on se jen hlasitě smál: “Net net, řeknu Ti teď velké tajemství:
“Nado dělat vsjo to, što prijatno!! Ty éto charašo zapomni. Net po česky
zapomni, pa rusky, zapomni!!” – narážel úsměvně na rozdílný význam
synonym našich jazyků, který mu byl dobře znám.)
Uprostřed jedné z dojemných pasáží, kdy se mé vibrato opět
nekontrolovaně rozlilo z břehů, hlas sprchy náhle ustal a dveře koupelny se
prudce otevřely. Sláva tam stál, před sebou jen hotelový ručník a hromoval:
“Už zase to vibrato!! Ještě jednou a příště vylezu bez ručníku! “
Nemyslím si, že by vylezl. Ale cello jsem už pro jistotu zabalila.
A vibrato do budoucna srovnala.
Jednou mě ve smíchu žádal: “Až umřu, určitě mi přijeď zahrát na pohřeb.
Tvoje vibrato mě zaručeně probudí!”
V ten den jsem mu hrála z mého domova. Dokonce i oslavnou skladbičku
jsem mu napsala, ani to na probuzení nestačilo.
Bylo mi útěchou, že on se smrti nikdy nebál. Ba naopak, těšil se! Smál se
mému strachu z letadel:
“A čego ty bojíšsja?? Víckrát jak jednou neumřeš.”
Vysloveně se bavil: demonstrativně zakláněl hlavu, lapal po dechu, třepotal
nohama ve vzduchu – smrt v jeho hereckém provedení vypadla jako
poslední záchvěvy umírajícího kohouta. Pak se zklidnil a s vážnou tváří dodal:
“Víš lapuška…. kdyby lidé věděli, jak je smrt krásná…” výraz jeho tváře byl
teď dokonale blažený, “To by byla dlouhá, předlouhá fronta na Eifellovku!”
“Jak to víš?” ptalo se mé malé vědecky skeptické já a chtělo důkazy, protože
víra k tomuto tvrzení nestačila.
“Já Vím!” řekl skálopevně jistě a zlatý kříž, který se mu kymácel na prsou
jen souhlasně přikyvoval.
Zlobíval se na mě, že kouřím. (Přestala.) Já se přitom vůbec nezlobila, že pije.
Nu, dejme tomu, že tekutiny člověk k životu přece jen potřebuje. Přišlo mu
nesmírně hloupé ztratit zdraví a potažmo život kvůli cigaretám a říkal mi
velmi důrazně:
“Zapomni (rusky)! Smrt je třeba prodat! Kdyby tu teď hořelo, utíkal bych se
jako první obětovat, abych někoho zachránil.” Nejprve jsem to pochopila
jako výraz jeho touhy být opět ten nejúžasnější, i smrt by snad chtěl využít
ke slávě Slávy? To slovo ‘prodat’ mě svedlo ze správného chápání.
Ale dnes to vím jistě. Ne, on to nemyslel jako okázalé hrdinství, na to už byl
příliš starý a příliš moudrý. Chtěl smrt zhodnotit, posvětit něčím vyšším,
chtěl darovat, ne prodat, nýbrž Dát-Pro… —-
Poté co jsem Slávovi pomohla vybavit pařížskou pracovnu jsem asistovala
už jen jednou, při výběru obrazů. Bylo to v Heidelbergu kde právě natáčel
desku spolu s Emerson kvartetem. Já byla nedaleko a mohli jsme se
setkávat. Moje lekce byly vždy krátké a soustředěné. Tak jako kohokoliv
jiného, i mě prohlédnul bleskově až do morku mých cellových kosti a bylo v
podstatě zbytečné hrát celé skladby, šlo mu o samotný princip tvorby tóny
a přístup k dílu. “Všechno to umíš. Pojď, jdeme na večeři”. A tam začala
opravdová lekce.
Sláva operoval přímo v říši příčin. Mířil cíleně tam, kde se dalo otevřít
novému širšímu vnímání, novému přístupu, vyššímu ideálu. A to bylo
možné i u večeře.
“Víš, hrát je třeba pro všechny. Podívej se – třeba Shakespeare.” Bylo jasné,
že sám se s velikánem ztotožňuje. “Toho pochopí v Evropě, v Africe, v
Austrálii… všichni na světě porozumí univerzální řeči, černá – bílá, radost –
bolest, láska – nenávist… To takový Zweig už se bude líbit třeba jen
Evropanům. Ty hraješ jako Zweig. A já chci hrát všem. Celému světu!”
Ano, chtěl. Rád by býval hrál jako první na Měsíci… koncert v přímém
přenosu pro celou zeměkouli. Řekl to snad s kapkou nadsázky, legendární
předkus snivě povystrčený o fous blíž k daleké Luně, ale řekl to a byl to on.
Často se smál: “Ty jsi tak muzikální! Hraješ moc krásně!” a nemyslel to
vůbec lichotivě. Slovo muzikální jsem ho slyšela vyslovovat většinou jako
výsměch přehnané emocí – na úkor vyvážené stavby celku. Pomáhal mi
objevovat důležitost velkých linii, nerozdrobených v detailech a nacházet
objektivitu výrazu. ”Obraz není působivý krásným detailem, ale ve své
celistvosti.”
Když mluvil o velkých skladatelích, oči mu hořely obdivem a láskou. Ať to
byli staří klasikové, nebo jeho osobní přátelé, Britten, Šostakovič, Prokofjev,
Penderecki, byla to Božstva, kterým je třeba oddaně sloužit.
“Poslouchej hlavně staré Mistry! A nejen violoncella.” kladl mi na srdce.
Novým hvězdám – až na výjimky – říkával “chorošije malčiky”.
Toho večera jsme v Heidelbergu cestou do restaurace míjeli antikvariát.
Slávův ráj! Jak říkají sladce Dánové – ‘slikbutik’ (obchod s cukrovím),
kterému nelze odolat. Sláva sbíral především to, co bylo ruské, aby si pak
‘doma’ v Paříži budoval svoji vlastní malou vlast, když do té velké měl vstup
zakázán.
Teď tu pobíhal od jednoho kousku k druhému, dlouhý ošumtělý kabát,
hektické pohyby, mumlání v ruštině – majitel a obsluhující obchodu ho
sledovali s nedůvěrou. Cítila jsem ten nevyřčený despekt vůči ‘chudému’
přistěhovalci, ten rozdíl světů mezi ním a prkenně korektním prodejcem.
Sláva se lámanou němčinou pokoušel vysvětlit, že by si dva vybrané obrazy
nechal rád dopravit na hotel. Takový servis možný nebyl, ale k rezervaci
nakonec došlo a mohl si je přijít vyzvednout další den.
Vyšli jsme z obchodu do studeného večerního města, Sláva rozradostněný
čerstvými úlovky.
Ušli jsem jen kousek, když se za námi ozvalo udýchaně: “Entschuldigen Sie
Bitte. Kann es sein, dass Sie sind Maestro Rostropovitch?”
Před námi stál majitel antikvariátu a na tváři měl kajícný výraz. “Kommen
Sie Bitte zurück, Maestro.”
Teď teprve byla Sláva vítán jako král, kabát i přízvuk byly jen výrazem
osobitého šarmu, kterými si všechny podmanil. Pan šéf úslužně a se
zasvěceným výkladem představoval jedno cukrátko za druhým, všechno
bylo samozřejmě možné přinést ještě večer na hotel – i s extra pozorností
podniku.
————————————————
A jak jsem Slávu vůbec potkala?
Abych pravdu řekla, mým cellovým ideálem mládí býval jeho věčný rival,
Daniil Šafran. Sláva by možná řekl, kategorie Zweig. Já na Šafránovi
vyrůstala, byl pro mě naprostým zjevením, každý jeho osobitý tón jsem
adorovala, žádný mě nenechal lhostejnou. Síla výrazu a interpretační
svobody a přesvědčivosti mě naprosto fascinovala a fascinuje dodnes.
Naopak Slávu jsem takřka neznala, jeho nahrávky nebyly k dispozici a coby
ruský emigrant a podporovatel a přítel Solženicyna byl na listině těch, o
kterých se u nás nesmělo ani mluvit. Neměla jsem k němu tehdy žádný
vztah, nenosila v peněžence fotografii jeho dokonalých cellových rukou jako
kdysi – snad i dodnes – můj manžel Philippe a můj zájem se projevil sobecky
++až ve chvíli kdy jsem chtěla změřit své síly na Rostropovičově soutěži v
Paříži – jedné z mála mezinárodních soutěží, které jsem ještě neabsolvovala.
“Musíš mu nejprve zahrát”, říkali mi zkušeně moji ruští přátelé emigranti a
jeden z nich mi sehnal jeho pařížské telefonní číslo. Marně jsem číslo
mnohokrát vytáčela, Slávu jsem nikdy nezastihla. Až jednou – v malé
osamělé telefonní budce někde mezi soby v nekonečných lesích Finska – se
mi konečně poštěstilo. Sláva zvednul telefon a já se představila a poprosila
o audienci. Měl za to, že jsem ‘pevica’ i chci mu přijet předzpívat. Nevím,
jak na to přišel, můj myší hlásek by k takovému dojmu rozhodně neměl
zasvěcence svádět. Poněkud zmatený rozhovor jsme ukončili tím, že svolil,
abych se mu přijela představit při jeho nadcházejících koncertech v
severním Německu.
Naše první setkání proběhlo po odpolední generálce v jeho šatně. Už o mě
věděl, dánská agentura mu poslala moji desku a snad si ji opravdu i kousek
poslechnul. Což kvituji, protože příliš dobře vím, jak se podobných darů,
kterými byl zahrnován, co nejrychleji zbavoval. (Mnoho z nich jsem si
později odvážela domů já, a to i s původním věnováním -‘Drahému Slávovi’,
abych ulehčila nadbytečné zátěži jeho obřího kufru. V něm vozíval
důležitější věci: například skládací dřevěný stolní stojánek na noty, který si
sám vyrobil a byl na to náležitě hrdý. Nebo polštářek, na kterém byla
připnutá vyznamenání mnoha mocných tohoto světa. “Vidíš, tuhle tu mám
od Vaší královny” ukazoval mi jedno z vyznamenaní a jeho radost byla
dětinsky čistá. V kufru nikdy nechyběla ani konvička, vařič a zásoby skvělého
čaje, který jak významně říkal, nabízel jen těm úplně nejlepším přátelům.)
Přivítal mě slovy: “Proč Vy hrajete na cello? Já takhle vypadat, dělám
modelku a na cello bych ani nesáhnul.” (Že jsem ho neposlechla!)
Sám si v dětství připadal jako ošklivé káčátko, až lety dozrál k přirozenému
sebevědomí, které ho osvobodilo od mladických nejistot. Vyprávěl mi, jak
byl kdysi velmi zamilovaný do překrásné dívky, ale netroufal si se o ni
ucházet, ona přece musí patřit někomu daleko krásnějšímu,
významnějšímu. Po letech ji opět potkal, provdala se prý za uvaděče z
místního biografu.
“Poslechnul jsem si Vaši desku, (tipla bych si, že maximálně prvních deset
taktů) co chcete? Všechno už umíte.” Vypadalo to, že jsem přijela úplně
zbytečně a že moc času se mnou trávit nehodlá. Přede dveřmi se tísnili
novináři. “Posaďte se a počkejte tu chvíli, slíbil jsem nějaké rozhovory”.
Zpravodajci se předháněli v otázkách a Mistr okouzloval svým šarmem a
svojí nenapodobitelnou němčinou. Měla jsem tu čest sedět kousek od něj
a ládovat se jeho hrozny vína. Při výjimečně naivních dotazech utrousil pár
pobavených slov ve své mateřštině a spiklenecky na mě zamrkal. Já si dávala
záležet, abych byla maximálně chápající, vtipná a zábavná a díky mé česko
ruštine se mi to poslední dařilo celkem samo.
“Tak mi tedy přijde zahrát zítra, to budu mít víc času”, řekl mi konečně po
skončení seance.
Heuréka, budu mít lekci u Rostropoviče. A šanci nahlédnout zblízka, jak
vyrábí ten proslulý obrovský tón, co se nese bez problémů přes celý orchestr.
Už při první lekci začalo jeho vysoké učení – bez nástroje. Po několika
taktech a několika mých dotazech ohledně tvorby tónu vytáhnul Sláva z
lednice láhev šampaňského. Zručně ji otevřel a špunt mi podal. “Vidíš
tamhle ten obrázek na zdi naproti?” už mi bratrsky tykal, mě k tomu
‘donutil’ o chvíli později a zapili jsme to právě tím šampaňským. “Zkus ho
trefit”.
Výzva! Ještě neví, že jsem beran jako on a samozřejmě se trefím perfektně.
Zasáhla jsem obraz bez nejmenšího zaváhání přímo do jeho středu.
“Jak to, že jsi se trefila?” ptal se.
“Protože jsem chtěla!” odpověděla jsem hrdě, jako bych právě pokořila
světový rekord.
“Nu vót. A tak je to i s velkým tónem. První je vůle a představa!”
Jeden malý špunt a osa celého mého cellového světa se v tu chvíli vychýlila
správným směrem. Jistě mi mnoho učitelů před tím muselo říct to stejné,
ale nikdo z nich neotevřel šampaňské a nepodal mi špunt. To byl Sláva ve
své esenci. Přesvědčivá síla osobnosti. Jeden příklad a výsledek – zásah
špuntem do černého.
“Víš, já když hraju největší forte, tak prostě odpočívám.” sděloval mi
tajemství správně vedené váhy.
Ještě týž večer po koncertě, když byly programy podepsány, květiny
předány a všichni kolem ve velkém stylu láskyplně pomuchláni, takřka
ocumláni, zůstala jsem s ním v šatně jako poslední. Sundal si koncertní frak
a podal mi ho potěžkat – byl mokrý skrz na skrz, stejně jako bílá košile,
kterou měl přiklíženou na těle.
“Až takový odpočinek to zase není” mrknul na mě šibalsky…
Velký tón bylo velké téma. Sláva se netajil tím, že si je vědom své
bezkonkurenčnosti na tomto poli. A nebylo to jen jeho skvělým nástrojem,
vozíval s sebou tehdy mimochodem jeho kopii. Jednou si zahrál na moje
cello, trošku se u toho ušklíbal. “Lepší Ti ten Tvůj sponzor koupit nemohl?” – a pak dodal: “Ale klidně na něj zítra večer zahrají v Londýně Dvořáka, poleť
se mnou a uslyšíš, že v nástroji to není. “
Ovšem mě dostat do letadla… a tak se nikdy nedozvíme, jak to mohlo být.
Vyprávěl mi, jak ho jednou oslovil žurnalista: prý jeden z nejmenovaných
slavných kolegů o Slávovi prohlásil, že není ani velký cellista, ba ani velký
hudebník. “A co Vy na to Mistře, jaký je Váš názor na Vašeho kolegu? Co Vy
si myslíte o jeho hře?”
Sláva se usmál svým nezaměnitelným širokým úsměvem směrem k
pravému uchu, a blahosklonně odpověděl: “Rád bych Vám to řekl, byl jsem
osobně na jeho koncertě, ale seděl jsem v 5. řadě a tak jsem bohužel nic
neslyšel. “
Sláva byl gejzír života, elánu, invence, vtipu. Každá vteřina s ním byla nabitá
nesmírnou energii a spontaneitou. Byl svobodný a hravý a dával tím
automaticky i druhých prostor k tomu být ‘sami sebou’, bez obav z
odsouzení. Žádná škrobenost, žádná hra na někoho důležitého,
nadřazeného… když hra, tak jen ta dětinsky čistá, radostná. S vědomým
úsměvem, že Všechno je hra, překrásná hra života, který miloval.
Moje česko-ruština ho vždy bavila. Jako tenkrát, když jsem mu hrdě hlásila,
že jsem natočila novou desku a se slovy – ‘já napísala na plastínku’ mu ji
předávala. Sláva se dlouho pobaveně usmíval, respekt k mému nadšení mu
nedovolil propuknout v hlasitý smích a pak mě něžně ale důrazně
napomenul: “To už prosím Tě nikdy nedělej! Na ‘plastinku’ už nikdy
‘nepísaj’!”
Až později mi došlo, že přehozením přízvuku z ‘pisát’ na ‘písat’ se přehodí i
význam slov: z ‘točit’ na – ‘močit’.
Jednu z lekcí jsem absolvovala v šatně sólisty v Koncertním domě v Malmö.
Po příchodu zpět na hotel jsem zjistila, že postrádám své hodinky, Zřejmě
jsem si je ze zvyku sundala před hraním a zapomněla. Možná je Sláva našel,
zůstával v šatně ještě dlouho po mě. Vytočila jsem číslo jeho pokoje.
“Prosím Tě, nevíš, nenechala jsem u Tebe v šatně náhodou své hodinky?”
“Jakou značku?” zeptal se pohotově, jako kdyby jich tam měl kupu na výběr.
“Rolex,” odvětila jsem a ani se nezačervenala studem.
Studem, že jsem si je koupila na Kanárských ostrovech za 50 Deutsche Mark,
kdesi u pláže, kde jsem relaxovala po koncertech s orchestrem Kanárků.
Vždycky jsem milovala bicolor, a to tyhle byly. Že na nich stoji Rolex mi bylo
celkem jedno, to až můj švýcarský manžel mi doma vyčinil, že falsifikáty se
zásadně nekupují a že podvodníci se zásadně nepodporuji. Nevím, nakolik
v tom hrálo roli, že jeho otec byl pravý švýcarský hodinář a falsifikátoři
pravých švýcarských značek přivedly ke krachu nejednoho z jeho kolegů.
“Přijď a podíváme se po nich” řekl Sláva.
“Ale já je nechala v šatně Koncertního domu?”
“Ta je teď zavřená, tak se podíváme tady” vtipkoval.
Hodinky jsem oželela, za 50 marek snad seženu jiné bicolorky, ale pozvání
jsem ráda přijala a vydala se do Slavova apartmánu. Uvítal mě čajem ‘jen
pro ty nejlepší přátele’.
Popíjeli jsme, pojídali něco dobrot, které nechal přinést, smáli se a
rozprávěli, když tu náhle vstal. “No tak se půjdeme konečně podívat po těch
Rolexkách.” Vzal mě za ruku a začal vodit po bytě. Jako první jsme prošli
kuchyní: “Tady nejsou, tady taky ne”, otevírali jsme zásuvky, abychom
konstatovali, že tam hodinky opravdu nejsou. Trošku mě ta infantilní hra
překvapila, ale nedalo se odporovat. Po kuchyni jsme začali pátrat v
zákoutích obývacího pokoje. “Samá voda, tady nejsou, tady taky ne,
zkoušela jsi na lampě?” Vtažena do jeho sugestivní hry sáhla jsem nahoru
na velikou lampu nad jídelním stolem a s pusou dokořán z ní sundala svoje
kanárské Rolexky.
Měl dar velikánů – každému bez rozdílu hodnosti věnoval svoji plnou vřelou
pozornost. A pozornost je – láska.
Přes všechny svoje vnější královské manýry byl v jistém smyslu dokonale
prostý sám sebe, a to mu umožňovalo být stejně tak otevřený lidem kolem
sebe. V jeho společnosti jste měli dojem, že jste jeho nejbližší a
nejmilovanější přátele.
No a jak to vlastně dopadlo s tou pařížskou soutěží, která mě ke Slávovi
původně přivedla?
Nikdy jsem se ji nezúčastnila. Hned v úvodu mi totiž Sláva řekl: “Nejezdi, já
už první cenu mám.” Svádí to k pomyšlení, že mohlo jít o zaprodanost, ale
tak tomu v tomto případě jistě nebylo. První cenu nemohl získat evidentně
nikdo jiný než geniální, tehdy teprve jedenáctiletá korejská dívenka – Han
Na Chang.
Lekcemi, které mi Sláva v průběhu několika let tak laskavě poskytoval, aniž
by si, kdy vzal jediný honorář – (a navíc platil všechny naše instruktivní
večeře) – jsem ovšem získala daleko víc než jakoukoliv soutěžní trofejí.
Inspiroval mě hluboce svojí moudrostí, lidskostí, intenzitou, vřelostí,
humorem, elánem, nápaditostí, nadšením, odvahou… Inspiroval mě k tomu,
abych sama dozrála a otevřela se pramenu v sobě, jako té největší autoritě.
Byl mým posledním učitelem, po jeho posvěcení jsem už neměla potřebu
vyhledávat další. Zůstávám mu navždy vděčná za vše, čím mě obdaroval.