Pokud Vás kniha osloví a máte-li chuť a možnost přispět jakoukoliv částkou – děkuji.
Použiji ji ke zpracování a publikování dalších maminčiných spisů, které dokumentují mimo jiné pohnuté období po roce 1968 v brněnském rozhlase.
Michaela Fukačová
Pokud Vás kniha osloví a máte-li chuť a možnost přispět jakoukoliv částkou – děkuji.
Použiji ji ke zpracování a publikování dalších maminčiných spisů, které dokumentují mimo jiné pohnuté období po roce 1968 v brněnském rozhlase.
Télérama, France
Michaela Fukačová a l’immense mérite de laisser filer les oeuvres de jeunesse, en les colorant de son timbre clair et lumineux, puis de ne pas dramatiser la 1ère Sonate en confondant l’écriture martinienne avec celle de Brahms. … Une admirable anthologie restituant à l’invention martinienne son équilibre classique imperturbable tout en laissant resplendir la couleur, la richesse rythmique et la vitalité qui la rendent unique.
Diapason
L’interprétation des Suites pour violoncelle de Reger par Michaela Fukačová est très belle. Son timbre et sa tessiture harmonique sont riches et homogènes, la précision et la vélocité de ses articulations permet de rendre intelligibles les développements contrapuntiques les plus enchevêtrés et la conduite de son discours n’est jamais didactique ou académique, mais est au contraire portée par une flamme tout à fait… brahmsienne. …Michaela Fukačová est là, souvent d’une simplicité bouleversante qu‘ elle anime et illumine de l’intérieur, et d’une humeur finement enjouée où elle fait admirer la diversité harmonique de ses pizzicati. Un disque tout à fait recommandé qui surprendra les admirateurs de Bach et les amateurs de violoncelle.
Répertoire
Le Concerto pour violoncelle et orchestre, opus 104, de Dvořák, trouva par Michaela Fukačová une très belle interprétation. Jouant avec une parfaite technique, la jeune artiste tchèque apporta une note de mélancolie et de nostalgie à cette musique de son pays. Le deuxième mouvement Adagio ma non troppo était chargé d’émotion, audible et même visible, le plus beau moment de la soirée. Leos Svarovski accompagna la soliste avec beaucoup de soin et d’attention, c’était du beau Dvořák.
Strasbourg
On se rappellera longtemps de la violoncelliste Michaela Fukačová qui fut l’héroïne des Variations sur un thème rococo de Tchaïkowsky, page admirable aussi bien sur le plan de l’inspiration que sur celui de l’orchestration. L’Orchestre symphonique neuchâtelois, placé sous la baguette de son chef titulaire Théo Loosli, a fait une belle salle hier soir grâce à son programme et grâce aussi à cette soliste qui émerveilla le public par son jeu puissant, doublé d’une finesse sonore peu commune, et surtout par sa profonde musicalité émouvante de sensibilité et d’élégance. Que ce soit dans les Variations ou encore dans la délicate Piezzo capriccioso du même Tchaïkowsky, Michaela Fukačová fit preuve de son métier absolu et de sa virtuosité éclatante donnant ainsi à ces partitions un relief saisissant et une présence subjuguante. Quant à la sonorité… quelle bonheur d’écouter le violoncelle chanter de cette voix à la fois légèrement rauque et profonde, puissante et caressante. Merci Madame… et vivement votre retour sur la scène du temple du Bas.
L’Express, Neuchâtel
Michaela Fukačová er en kunstner i ordets fulde betydning – en skaber, der fylder lyd med liv og gør den til musik. Hendes bue får instrumentet til at synge en bevinged sang, der med flammende intensitet printer sig ind i den lyttendes bevisthed.
Politiken
Intet synes at standse hendes ytringskraft. Ikke mange af de solister, jeg gennem de sidste år har hørt, er gået så direkte til sit instrument og har vokset sig så forbavsende sammen med sagen.
Information
Hendes toner er rene, store, runde, varme, men hvor andres toner finder hvile og ro midt i denne skønhed, så er Fukačová’s toner som tusindben med en uudgrundelighed af facetter og nuancer. Hendes overtone-rigdom har jeg ikke hørt mage til.
Fyens Stiftstidende
Michaela Fukačová visade sig ha alt man kan kräva av en stor solist – stor spännvidd i sit temperament, gedigen teknik och en stor och levande variabel ton.
Västerbotten Folkblad
Jovist byder Fukačová på en rummelig cellotone og en suveræn teknik. Men hun kommer med mere end flot spil. Hun er en ildsjæl, der får musikken til at brænde sig ind i publikum.
Politiken
Drömmande, melodiskt och kosertant dramatiskt tolkades Dvořáks h-moll koncert av den i Danmark bosatta tjeckiska cellisten Michaela Fukačová. Med kvinnlig grace och konsertant energi där så tarvades trakterede hon sitt instrument och trollband publikum i 37 minuter.
Folkblad
Cellisten Michaela Fukačová har noget, som ikke er en selvfølge for musikere. Hun har noget på hjerte. Hun vil fortælle, skabe drama, rive publikum med sig i sin fascination af musiken.
Berlingske Tidende
Michaela Fukačová formidler musikken så hvert stykke er sårbart som en intim bekendelse. Man føler med hende, og man følger hende. Hun nagler én til sig. …hun brillerede i først Couperins „Pièces en Concert for Cello og strygere“, og siden i særdeleshed i Joseph Haydns Cellokoncert i C-dur. Hun demonstrerer, hvordan også barok og klassik kan være rasende temperamentsfuld oven i al velklangen; hvordan en tone kan være spændt og intens, uanset hvor forte eller piano den er; hvorledes man kan kærtegne et instrument, så det uafladeligt afgiver skønbne toner.
Kjerteminde Avis
Mest betaget var jeg af cellisten Michaela Fukačovás glitrende spil i David Poppers „Ungarsk rhapsodie“. Hun forenede temperament, virtuositet, sødme og entusiasme. Fukačovás mesterlige spil stod i skarp kontrast til koncertens humoristiske „falde -på- halen- numre“.
Fyens Stiftstidende
Askepot er hun ikke – for Michaela Fukačová har længe været en internationalt anerkendt solist. Alligevel er det Askepots rolle, hun udfylder, da hun med et døgns varsel rykker fra solocellistpladsen til solistrollen i Dvořáks „Cellokoncert“. Fuldstændig upåvirket af situationen, lige så smilende, medlevende og involveret som når hun sidder på sin vante plads i cellogruppen, fortolker hun sit hjemlands vemodstyngede og dramatiske musik. Fukačová udstråler en dyb fortrolighed med værket og smelter nærmest sammen med instrumentet, når hun ubesværet veksler mellem skarpe, sprøde, jamren- de, hvæsende og sukkende toner. Førstesatsens tungsindige aura af tjekkisk folkemusik afløses af andensaten, der begynder som en vuggevise og udvikler sig til en sentimental popmelodi – i ordets bedste forstand. I tredjesatsen fortættes energien og galskaben fletter sig ind i celloens toner. Fukačová fanger fuglenes spæde og himmelstræbende sang med sin bue og slipper de spinkleste, lyse toner løs. Det er poesi i højeste potens Efter den kraftanstrengelse og de minutlange stående ovationer vender Fukačová tilbage til cellogruppen – hvor mange solister i verdensklasse ville gøre hende den bedrift efter.
Fyens Stiftstidende
VENDSYSSEL FESTIVAL Odense Chamber Players Fremragedende strygerkunst. …Mellem Nielsen og Dvořák hørte vi koncertens absolutte højdepunkt, en cellokoncert af Haydn. Manden skrev jo godt, men meget, og man kan godt spørge, om hans musik kan sige et 2005-menneske noget. Svaret fik vi af solisten Michaela Fukačová, som leverede en version fuld af passion og vildskab, men også med meget stor ynde og indlevelse. Det var ganske enkelt noget af det bedste, der er hørt på disse breddegrader i lang tid. Hvor er det godt, at store musikere som Fukačová har slået sig ned i dette land…
Nordjyske Stiftstidende Evanthore Vestergaard
Johannes Larsen Museet KLASSISK: Michaela Fukačová, cello, og Katrine Gislinge, klaver. Overdådigt og passioneret Michaela Fukačová og Katrine Gislinge er to af Danmarks største solister – og at høre dem sammen er overdådigt. Det er så tydeligt, at de trives i hinandens selskab. De har samme passionerede forhold til musikken – om end deres udtryk er vidt forskellige. Cellisten Fukačová spiller med lukkede øjne og et saligt smil om læberne og nyder musikken i fulde drag. Pianisten Gislinge er anderledes sitrende og dramatisk i sit spil. Schumanns diverterende „Stücke im Volkston“ spændte fra folkevisens ligefremme djærvhed over den stilfærdige ynde til flammende iver. Efter Schumann fulgte to stykker af Dvořák, hvor især „Rondoen“ stillede skarpt på den ophidsede „dialog“ mellem de to musikere. Dvořák er også de store følelsers komponist, og i „Klid“ udforsker han sentimentaliteten – ikke som et postulat men som en tilstand. Johannes Larsen Museets Fazioli-flygel var næsten for småt til en koncert som denne, for Michaela Fukačovás cello har en så stor og rig lyd, at flygelet kom til at virke spædt. Dét rådede Katrine Gislinge dog bod på i Sjostakovitj“ „Sonate“, hvor den spinkle kvinde i ordets bedste forstand tævede tonerne ud af flygelet. Ekspressivt og furiøst – men en anelse falmende mod slutningen. Tjajkovskijs „Pezzo capriccioso“ er et bravurnummer for en cellist af Fukačovás kaliber. Her er slavisk temperament, fuglefløjt og bjergtagende skønhed. Men det undrer mig, at to så udtryksfulde og dedikerede musikere som Fukačová og Gislinge ikke forsøger at bryde den antikverede koncertform. Bare en enkelt sætning om musikken eller om duoens samarbejde ville have fjernet den sidste rest af distance og lukket os helt ind i musikkens magiske hule. Fyens Stiftstidende Lene Kryger
Prim hrála Fukačová …tentokrát skutečně strhující kreaci, o níž se zasloužila čtyřiatřicetiletá Michaela Fukačová. Ta se nám představila v Martinu 1. violoncellovém koncertu, jehož civilně zhmotnělý a hned zas neskonale hravý hudební proud z 30. let, … tlumočila s takovou spontánností a výrazovým tahem, že to až bralo dech. Hovořit o nějakém bytostném ztotožnění se s hranou hudbou (vzpomeňme uchvatného kontrastu, jehož dosáhla při nástupu druhé myšlenky vstupní věty) je myslím v tomto případě nadbytečné, přesto bych rád upozornil na vskutku vzácnou zřetelnost pasáže, figury či dvojhmatu, na blyskavá sforzata v rytmických partiích nebo na přesně „trefený“ sentiment valivé kantileny Andante. Na některé momenty této kreace asi nezapomenu nikdy. Mám na mysli onu maximálně rozvlněnou gradaci spirálu kadencního monologu 2. věty, zvláště okamžik, kdy se k sólovému violoncellu přidává sólová viola. Dodejme, že jak posluchači, tak kolegové z orchestru dobře rozpoznali, že šlo o interpretační svátek. To, že sólistka dokázala takový pocit vyvolat nikoli prostřednictvím Dvořáka nebo Čajkovského, nýbrž prostřednictvím skladby pulzující rytmem tohoto století, povýšilo hodnotu jejího výkonu na dvojnásobek. Hudební rozhledy
…zvláště mimořádně talentovaná Michaela Fukačová. Při její hře šel skoro nedýchal. Velmi citlivě využívala chvějivé vibrato, pro Sukovu hudbu velmi příhodné, oslnovala výbornou tonovou kulturou, perfektním frázováním a intonací. Společně s Panenkou udělala z náladotvorné miniatury, Balady op. 3 č. 1, velkolepé dílo. Harmonie
Michaela Fukačová, přední reprezentantka české violoncellové školy mladší generace, dnes vlastně už jen vřele vítaný host našich pódií, vyzrálá v sólistku světové úrovně. Způsob, jakým hraje Elgara, je hoden obdivu. Rozmach, s nímž se zmocňuje širokých kantilen, zřetelnost rychlých pasáží, intonační jistota a zejména krásný, barevný tón jsou projevem osobnosti. Gramorevue
Interpretační umění M. Fukačové je nutno hodnotit slovy nejvyšší chvály: brilantní technika, lahodný a kultivovaný tón, dokonale čistá intonace, to vše tvoří základ projevu, který strhává dynamickou a barevnou propracovaností, elegantním modelováním frází i noblesou celkové konstrukce. Brnensky Vecernik
Jedním z hlavních magnetů večera bylo nepochybně vystoupení Josefa Suka a Michaely Fukačové, kteří se ujali interpretace sólových partů Brahmsova Dvojkoncertu. Zralá zkušenost houslisty v jejich společném uměleckém projevu znamenitě souzněla s mladistvým zápalem violoncellistky: oba se dokázali navzájem přizpůsobit s takovou mírou respektu, že výsledný dojem z jejich společného uměleckého projevu byl impozantní. Zmiňovat se o jednotlivostech je v takové souvislosti zbytečné, neboť Brahmsův Dvojkoncert zazněl v Brně v provedení, které lze celkově označit jako vrcholnou interpretační lahůdku.
Rovnost
Michaela Fukačová v Brně opět zazářila. Michaela Fukačová se zhostila technicky i interpretačně náročného partu věrná své jedinečné pověsti. Rychle a technicky náročné krajní věty zahrála ve svižném tempu s nevídanou technickou bravurou, kdy sebe-náročnější místa působila v jejím podání lehce až hravě. Totéž platí i o zvládnutí rytmiky a intonace, která je v Martinových dílech tohoto období velmi náročná. Tvrdí se, že mistr se ukáže v komorní hudbě a pomalých orchestrálních větách. A skutečně: Michaela Fukačová zahrála druhou větu nesmírně muzikálně, co do vystavby frází i dynamiky, s překrásnou barvou nástroje, jakoby na každém jednotlivém tónu stála celá skladba. Nesporným zážitkem byly i kadence jednotlivých vět. Mladá fronta Dnes
S Plzeňskou filharmonií hrála violoncellistka světové úrovně. Vrchol večera byl ve vystoupení české violoncellistky Michaely Fukačové. Umělkyně strhla svým výkonem publikum k intenzivnímu prožívání nesmrtelné krásy Dvořákovy hudby – má neobyčejnou citlivost pro plasticitu hudebních myšlenek, je vybavena vynikající technikou, dovede uplatnit ženskou něhu i mužský výraz. Byl to skutečně neobyčejný zážitek, rádi jsme si poslechli v přídavku hudbu ze sólových suit J. S. Bacha i ukázku jejího umění interpretovat stylově barokní kompozice. Plzeňský deník
Violoncellistka koncertovala s nadhledem zralé umělkyně. Michaela Fukačová, žijící v Dánsku a působící na světových pódiích, interpretovala violoncellový koncert č. 1 a moll Camilla Saint-Saënse s dokonalým nadhledem: propůjčila mu ušlechtilý tón, brilantní techniku a křišťálově čistou intonaci, ale především vyváženost formy a strhující hloubku výrazu.
Rovnost
Netradičně až po přestávce přišla řada na sólový koncert. Michaela Fukačová přednesla vynikajícím, zpěvným způsobem Saint-Saënsův violoncellový koncert a úspěšně se tak poprala s populární Rossiniho předehrou, která koncert poté uzavřela, o pomyslnou úlohu zlatého hřebu. Koncert postrádá okázalá, efektní místa, místo toho žádá od posluchače i sólistky jistý ponor. Ta byla po technické stránce skvěle připravená a obtížné stupnicové běhy i oktávově zdvojené melodie zvládala bez nejmenších obtíží. Velice přesná byla její intonace, a to i v nejvyšších polohách, kde se vykolejení cellistům promíjejí. Dynamické polohy volila spíše tlumené, neusilovala o hlasitost. Fukačová je typem umělkyně s promyšlenou koncepcí díla a dobrým porozuměním. I při perfektním zvládnutí všech technických bariér lze totiž tuto křehkou hudbu podat nezáživně a nudně. V tomto případě však bylo zaujetí Fukačové natolik strhující, že by se těžko hledal někdo, kdo by to dokázal lépe. Mladá fronta Dnes
Ve Dvořákově violoncellovém koncertu se představila Michaela Fukačová. Svým výkonem opět ukázala nejen vysoký umělecký standard, nýbrž především podivuhodnou osobitost svého interpretačního stylu. Pokud by si kdo troufl sepsat pojednání o ženství v hudbě, měla by Fukačové hra patřit k důležitým příkladům tohoto výlučného zdroje vroucnosti. Skromnost, moudrost a vůbec celková vyzrálost, díky nimž doslova splývá s onemi typickými návaly dvořákovské něhy a stesku, je i pro recenzenta zcela odzbrojující. Fukačová se v nejvypjatějších virtuózních pasážích dokáže oprostit od často vídaných neurotizujících sklonů a zůstat zcela klidná. Večer se tedy náramně vydařil. Památka fenomenálního violoncellového pedagoga, zesnulého profesora Bedřicha Havlíka, kterému byl koncert věnován, tak byla navýsost důstojně uctěna. Mladá fronta dnes
Zahájení festivalu se uskutečnilo ve středu ve znamení vzpomínky na náhle zemřelého vynikajícího violoncellistu, pedagoga JAMU a organizátora Bedřicha Havlíka. V symbolické souvislosti zde přednesla Dvořákův jímavý Violoncellový koncert h-moll Havlíkova žákyně Michaela Fukačová, působící řadu let v Dánsku a koncertující na světových pódiích. Při interpretaci často hraného, zpěvného melodického partu neupadla do obvyklých líbivých stereotypů, ale vnesla do něj obdivuhodně vyzrálou, neotřelou citovost. Dvořákem vloženou zjitřenost nad smrtí bývalé lásky prohloubila steskem z odchodu významného současného hudebníka i demonstrací vřelého vztahu k jeho lidským hodnotám. Strhující výrazovost především lyrických poloh stavěla na jemné práci s tónovými a silovými elementy a všestranné technické preciznosti.
Brněnský a jihomoravský den
Dirigent Kout nabídl ojedinělý zážitek Strausse a Šostakoviče, jaké hned tak neuslyšíme – i tak by se dal charakterizovat páteční koncert České filharmonie. Pod taktovkou Jiřího Kouta vystoupila i violoncellistka Michaela Fukačová, žijící trvale v Dánsku. Při provedení Don Quijota Richarda Strausse osvědčil Jiří Kout podobný cit, jaký prokazuje při svých pověstných nastudováních Růžového kavalíra. Mělo jemnou muzikálnost, výrazovou čistotu, pečlivé a pointované frázování. Michaela Fukačová přednesla svůj part s noblesou a podmanivě krásným tónem a ani filharmonikové nezůstávali pozadu. Lidové Noviny
Michaela Fukačová a Jirí Kout s orchestrem v dokonalé symbióze Oba abonentní koncerty Ceské filharmonie v prvním breznovém týdnu (3. a 4. 3.) hostily dva významné české umelce, žijící již léta v zahranicí: stále puvabnou a temi nejvetšími superlativy snad ve všech kritikách provázenou violoncellistku Michaelu Fukačovou žijící již dvacet let v Dánsku, a vnejškove okázalých gest prostého a pritom umelecky na výsost vyzrálého dirigenta Jirího Kouta. Pripočteme-li k tomu atraktivní program, byt nakonec bez puvodne plánované Symfoniety pro smyčce Krzysztofa Pendereckého sestaveného pouze z dvojice del Richarda Strausse (Don Quijote, symfonická básen op. 35) a Dmitrije Šostakovice (Symfonie c. 1 f moll op. 10), jednalo se o koncert, na nemž by každý hudbymilovný posluchac mel být; odmena za opuštení vyhrátých domovu a leckdy strastiplnou cestu mrazivou Prahou opravdu stála za to. Vecer zahájila symfonická básen op. 36, Don Quijote Richarda Strausse, tedy žánr, který byl Straussovi v oblasti symfonické tvorby rozhodne nejbližší. Skladatel, který ji určil pro velký symfonický orchestr s nárocnými sólovými partiemi violoncella a nekolika menšími, nicméne obdobne obtížnými sóly violy, básen zkomponoval pro tento útvar zcela netradiční formou tématu s variacemi, kdy presne vypsaný program u každé z jejích částí vytvárí jakousi barevnou radu ilustrací k Cervantesovu románu. Michaela Fukačová, která vstoupila na pódium v efektním červeném kompletu, zahrála svuj part opravdu krásne. Hutný a sytý zvuk jejího violoncella – díla italského nástrojare Carla Tononiho z roku 1729 – se s bohatými, barevne prokombinovanými valérami orchestru nejen ústrojne propojoval, a tak se v nekterých cástech prímo stával jejich integrální součástí, ale podle toho, jak mu to Straussova partitura umožnovala, i strídave vyplouval nad celkovou orchestrální masu v plné kráse dominantního sólového nástroje. Pritom oslnovala nejen sólistcina bravurní technika, krištálove cistá intonace a ušlechtilá krása tónu, ale i presvedcive podaný a širokou škálou i tech nejjemnejších nuancí provázený bohatý výraz, který Straussovu dílu v celém jeho prubehu propujcila. V symbióze s podobne vedeným a do všech výrazových detailu propracovaným orchestrem (byt jsem se neubránila dojmu, že tak nárocné dílo by prece jenom vyžadovalo o neco více zkoušek, než je bežný limit), i výbornými, vroucností a podmanivou barvou tónu provázenými sólovými vstupy koncertního mistra viol, Jaroslava Pondelíčka, vznikla umelecky presvedčivá kreace, na níž budu ješte dlouho vzpomínat.
Hudebni Rozhledy,
Ve finále večera na sebe strhla nejvetší pozornost hostující sólistka violoncellistka Michaela Fukačová. Její provedení Koncertu C dur Josepha Haydna bylo strhující, doprovázející soubor Barocco sempre giovane však také dostál své povesti. Byla to vzorová ukázka dokonalé komorní souhry a vzájemné inspirace.
Deník, únor 2010
Michaela Fukačová is an innate musician whose formidable technical equipment is completely at the service of the composer, and whose natural artistry is evident in every bar…
Gramophone
a superb young cellist, Michaela Fukačová, was in her native element with this music and got right to its heart with a richly warm tone that contained a marvelously varied palette of colors.
Hamilton Spectator, Canada
It was the cellist who dominated, from the moment she arrived on stage. Fukačová steered a firm course through the many changes of mood and gear which make Dvorak´s Concerto so distinctive. A cellist to watch indeed.
The Guardian
If ever there has been a name to watch out for, this is the one!
The Strad
No phrase was commonplace; in the slow movement of Schubert´s Arpeggione sonata she gave a unique quality to each of the three repeated notes in the opening melody. From soaring cantabile to whispered pianissimo her tone was wholly controlled, unencumbered by false expression or aggressive attack. Brahm´s Second Sonata, beginning in full flight, contained some of the most impassioned yet pure toned cello playing I have heard.
The Daily Telegraph
We were treated to a ravishing performance of Walton`s Cello Concerto by the beautiful young cellist Michaela Fukačová. This had to be the most vigorous and transporting performance of this work I have ever heard.
Aberdeen Evening Express
Michaela Fukačová displayed great musicality and admirable technique. Her interpretation turned simple variations into an exciting display of subtlety and impressive virtuosity.
Leidsch Dagblad, Holland
Some features of this creative performance can hardly be forgotten. The audience as well as the orchestra easily recognized that there was a rare artistic feast taking place. The more fact that the soloist managed to evoke this sort of experience through music of the present century, not aided by the charm of, say, Dvorak or Tchaikovsky, has doubled the worth of her performence.
Hudební Rozhledy, Prague
With excellent, dedicated soloists it turned out to be a wonderful Brahms interpretation. In particular the young Fukačová, with her nature musical ability, holds great career promise.
Ongakuno Tomo, Tokyo
This was one of the finest concerts, one you remember always. I could string one superlative after another, without doing justice to the calibre of this artist…
Politiken, Copenhagen
Her command of the instrument is imposing, her art of creating atmosphere astounding. You are captivated by the parts relished emotionally and inspired to listen breathlessly to the musically integrated flow full of tension, where the delicate details are like the dots over i´s.
Berlingske Tidende, Danmark
Télérama, France
Michaela Fukačová a l’immense mérite de laisser filer les oeuvres de jeunesse, en les colorant de son timbre clair et lumineux, puis de ne pas dramatiser la 1ère Sonate en confondant l’écriture martinienne avec celle de Brahms. … Une admirable anthologie restituant à l’invention martinienne son équilibre classique imperturbable tout en laissant resplendir la couleur, la richesse rythmique et la vitalité qui la rendent unique.
Diapason
L’interprétation des Suites pour violoncelle de Reger par Michaela Fukačová est très belle. Son timbre et sa tessiture harmonique sont riches et homogènes, la précision et la vélocité de ses articulations permet de rendre intelligibles les développements contrapuntiques les plus enchevêtrés et la conduite de son discours n’est jamais didactique ou académique, mais est au contraire portée par une flamme tout à fait… brahmsienne. Michaela Fukačová est là, souvent d’une simplicité bouleversante qu‘ elle anime et illumine de l’intérieur, et d’une humeur finement enjouée où elle fait admirer la diversité harmonique de ses pizzicati. Un disque tout à fait recommandé qui surprendra les admirateurs de Bach et les amateurs de violoncelle.
Répertoire
Le Concerto pour violoncelle et orchestre, opus 104, de Dvořák, trouva par Michaela Fukačová une très belle interprétation. Jouant avec une parfaite technique, la jeune artiste tchèque apporta une note de mélancolie et de nostalgie à cette musique de son pays. Le deuxième mouvement Adagio ma non troppo était chargé d’émotion, audible et même visible, le plus beau moment de la soirée. Leos Svarovski accompagna la soliste avec beaucoup de soin et d’attention, c’était du beau Dvořák.
Strasbourg
On se rappellera longtemps de la violoncelliste Michaela Fukačová qui fut l’héroïne des Variations sur un thème rococo de Tchaïkowsky, page admirable aussi bien sur le plan de l’inspiration que sur celui de l’orchestration. L’Orchestre symphonique neuchâtelois, placé sous la baguette de son chef titulaire Théo Loosli, a fait une belle salle hier soir grâce à son programme et grâce aussi à cette soliste qui émerveilla le public par son jeu puissant, doublé d’une finesse sonore peu commune, et surtout par sa profonde musicalité émouvante de sensibilité et d’élégance. Que ce soit dans les Variations ou encore dans la délicate Piezzo capriccioso du même Tchaïkowsky, Michaela Fukačová fit preuve de son métier absolu et de sa virtuosité éclatante donnant ainsi à ces partitions un relief saisissant et une présence subjuguante. Quant à la sonorité… quelle bonheur d’écouter le violoncelle chanter de cette voix à la fois légèrement rauque et profonde, puissante et caressante. Merci Madame… et vivement votre retour sur la scène du temple du Bas.
L’Express, Neuchâtel
Michaela Fukačová er en kunstner i ordets fulde betydning – en skaber, der fylder lyd med liv og gør den til musik. Hendes bue får instrumentet til at synge en bevinged sang, der med flammende intensitet printer sig ind i den lyttendes bevisthed.
Politiken
Intet synes at standse hendes ytringskraft. Ikke mange af de solister, jeg gennem de sidste år har hørt, er gået så direkte til sit instrument og har vokset sig så forbavsende sammen med sagen.
Information
Hendes toner er rene, store, runde, varme, men hvor andres toner finder hvile og ro midt i denne skønhed, så er Fukačová’s toner som tusindben med en uudgrundelighed af facetter og nuancer. Hendes overtone-rigdom har jeg ikke hørt mage til.
Fyens Stiftstidende
Michaela Fukačová visade sig ha alt man kan kräva av en stor solist – stor spännvidd i sit temperament, gedigen teknik och en stor och levande variabel ton.
Västerbotten Folkblad
Jovist byder Fukačová på en rummelig cellotone og en suveræn teknik. Men hun kommer med mere end flot spil. Hun er en ildsjæl, der får musikken til at brænde sig ind i publikum.
Politiken
Drömmande, melodiskt och kosertant dramatiskt tolkades Dvořáks h-moll koncert av den i Danmark bosatta tjeckiska cellisten Michaela Fukačová. Med kvinnlig grace och konsertant energi där så tarvades trakterede hon sitt instrument och trollband publikum i 37 minuter.
Folkblad
Cellisten Michaela Fukačová har noget, som ikke er en selvfølge for musikere. Hun har noget på hjerte. Hun vil fortælle, skabe drama, rive publikum med sig i sin fascination af musiken.
Berlingske Tidende
Michaela Fukačová formidler musikken så hvert stykke er sårbart som en intim bekendelse. Man føler med hende, og man følger hende. Hun nagler én til sig. …hun brillerede i først Couperins „Pièces en Concert for Cello og strygere“, og siden i særdeleshed i Joseph Haydns Cellokoncert i C-dur. Hun demonstrerer, hvordan også barok og klassik kan være rasende temperamentsfuld oven i al velklangen; hvordan en tone kan være spændt og intens, uanset hvor forte eller piano den er; hvorledes man kan kærtegne et instrument, så det uafladeligt afgiver skønbne toner.
Kjerteminde Avis
Mest betaget var jeg af cellisten Michaela Fukačovás glitrende spil i David Poppers „Ungarsk rhapsodie“. Hun forenede temperament, virtuositet, sødme og entusiasme. Fukačovás mesterlige spil stod i skarp kontrast til koncertens humoristiske „falde -på- halen- numre“.
Fyens Stiftstidende
Askepot er hun ikke – for Michaela Fukačová har længe været en internationalt anerkendt solist. Alligevel er det Askepots rolle, hun udfylder, da hun med et døgns varsel rykker fra solocellistpladsen til solistrollen i Dvořáks „Cellokoncert“. Fuldstændig upåvirket af situationen, lige så smilende, medlevende og involveret som når hun sidder på sin vante plads i cellogruppen, fortolker hun sit hjemlands vemodstyngede og dramatiske musik. Fukačová udstråler en dyb fortrolighed med værket og smelter nærmest sammen med instrumentet, når hun ubesværet veksler mellem skarpe, sprøde, jamren- de, hvæsende og sukkende toner. Førstesatsens tungsindige aura af tjekkisk folkemusik afløses af andensaten, der begynder som en vuggevise og udvikler sig til en sentimental popmelodi – i ordets bedste forstand. I tredjesatsen fortættes energien og galskaben fletter sig ind i celloens toner. Fukačová fanger fuglenes spæde og himmelstræbende sang med sin bue og slipper de spinkleste, lyse toner løs. Det er poesi i højeste potens Efter den kraftanstrengelse og de minutlange stående ovationer vender Fukačová tilbage til cellogruppen – hvor mange solister i verdensklasse ville gøre hende den bedrift efter.
Fyens Stiftstidende
VENDSYSSEL FESTIVAL Odense Chamber Players Fremragedende strygerkunst. …Mellem Nielsen og Dvořák hørte vi koncertens absolutte højdepunkt, en cellokoncert af Haydn. Manden skrev jo godt, men meget, og man kan godt spørge, om hans musik kan sige et 2005-menneske noget. Svaret fik vi af solisten Michaela Fukačová, som leverede en version fuld af passion og vildskab, men også med meget stor ynde og indlevelse. Det var ganske enkelt noget af det bedste, der er hørt på disse breddegrader i lang tid. Hvor er det godt, at store musikere som Fukačová har slået sig ned i dette land…
Nordjyske Stiftstidende
Johannes Larsen Museet KLASSISK: Michaela Fukačová, cello, og Katrine Gislinge, klaver. Overdådigt og passioneret Michaela Fukačová og Katrine Gislinge er to af Danmarks største solister – og at høre dem sammen er overdådigt. Det er så tydeligt, at de trives i hinandens selskab. De har samme passionerede forhold til musikken – om end deres udtryk er vidt forskellige. Cellisten Fukačová spiller med lukkede øjne og et saligt smil om læberne og nyder musikken i fulde drag. Pianisten Gislinge er anderledes sitrende og dramatisk i sit spil. Schumanns diverterende „Stücke im Volkston“ spændte fra folkevisens ligefremme djærvhed over den stilfærdige ynde til flammende iver. Efter Schumann fulgte to stykker af Dvořák, hvor især „Rondoen“ stillede skarpt på den ophidsede „dialog“ mellem de to musikere. Dvořák er også de store følelsers komponist, og i „Klid“ udforsker han sentimentaliteten – ikke som et postulat men som en tilstand. Johannes Larsen Museets Fazioli-flygel var næsten for småt til en koncert som denne, for Michaela Fukačovás cello har en så stor og rig lyd, at flygelet kom til at virke spædt. Dét rådede Katrine Gislinge dog bod på i Sjostakovitj“ „Sonate“, hvor den spinkle kvinde i ordets bedste forstand tævede tonerne ud af flygelet. Ekspressivt og furiøst – men en anelse falmende mod slutningen. Tjajkovskijs „Pezzo capriccioso“ er et bravurnummer for en cellist af Fukačovás kaliber. Her er slavisk temperament, fuglefløjt og bjergtagende skønhed. Men det undrer mig, at to så udtryksfulde og dedikerede musikere som Fukačová og Gislinge ikke forsøger at bryde den antikverede koncertform. Bare en enkelt sætning om musikken eller om duoens samarbejde ville have fjernet den sidste rest af distance og lukket os helt ind i musikkens magiske hule.
Fyens Stiftstidende Lene Kryger
Prim hrála Fukačová …tentokrát skutečně strhující kreaci, o níž se zasloužila čtyřiatřicetiletá Michaela Fukačová. Ta se nám představila v Martinu 1. violoncellovém koncertu, jehož civilně zhmotnělý a hned zas neskonale hravý hudební proud z 30. let, … tlumočila s takovou spontánností a výrazovým tahem, že to až bralo dech. Hovořit o nějakém bytostném ztotožnění se s hranou hudbou (vzpomeňme uchvatného kontrastu, jehož dosáhla při nástupu druhé myšlenky vstupní věty) je myslím v tomto případě nadbytečné, přesto bych rád upozornil na vskutku vzácnou zřetelnost pasáže, figury či dvojhmatu, na blyskavá sforzata v rytmických partiích nebo na přesně „trefený“ sentiment valivé kantileny Andante. Na některé momenty této kreace asi nezapomenu nikdy. Mám na mysli onu maximálně rozvlněnou gradaci spirálu kadencního monologu 2. věty, zvláště okamžik, kdy se k sólovému violoncellu přidává sólová viola. Dodejme, že jak posluchači, tak kolegové z orchestru dobře rozpoznali, že šlo o interpretační svátek. To, že sólistka dokázala takový pocit vyvolat nikoli prostřednictvím Dvořáka nebo Čajkovského, nýbrž prostřednictvím skladby pulzující rytmem tohoto století, povýšilo hodnotu jejího výkonu na dvojnásobek.
Hudební rozhledy
…zvláště mimořádně talentovaná Michaela Fukačová. Při její hře šel skoro nedýchal. Velmi citlivě využívala chvějivé vibrato, pro Sukovu hudbu velmi příhodné, oslnovala výbornou tonovou kulturou, perfektním frázováním a intonací. Společně s Panenkou udělala z náladotvorné miniatury, Balady op. 3 č. 1, velkolepé dílo.
Harmonie
Michaela Fukačová, přední reprezentantka české violoncellové školy mladší generace, dnes vlastně už jen vřele vítaný host našich pódií, vyzrálá v sólistku světové úrovně. Způsob, jakým hraje Elgara, je hoden obdivu. Rozmach, s nímž se zmocňuje širokých kantilen, zřetelnost rychlých pasáží, intonační jistota a zejména krásný, barevný tón jsou projevem osobnosti.
Gramorevue
Interpretační umění M. Fukačové je nutno hodnotit slovy nejvyšší chvály: brilantní technika, lahodný a kultivovaný tón, dokonale čistá intonace, to vše tvoří základ projevu, který strhává dynamickou a barevnou propracovaností, elegantním modelováním frází i noblesou celkové konstrukce.
Brněnský večerník
Jedním z hlavních magnetů večera bylo nepochybně vystoupení Josefa Suka a Michaely Fukačové, kteří se ujali interpretace sólových partů Brahmsova Dvojkoncertu. Zralá zkušenost houslisty v jejich společném uměleckém projevu znamenitě souzněla s mladistvým zápalem violoncellistky: oba se dokázali navzájem přizpůsobit s takovou mírou respektu, že výsledný dojem z jejich společného uměleckého projevu byl impozantní. Zmiňovat se o jednotlivostech je v takové souvislosti zbytečné, neboť Brahmsův Dvojkoncert zazněl v Brně v provedení, které lze celkově označit jako vrcholnou interpretační lahůdku.
Rovnost
Michaela Fukačová v Brně opět zazářila. Michaela Fukačová se zhostila technicky i interpretačně náročného partu věrná své jedinečné pověsti. Rychle a technicky náročné krajní věty zahrála ve svižném tempu s nevídanou technickou bravurou, kdy sebe-náročnější místa působila v jejím podání lehce až hravě. Totéž platí i o zvládnutí rytmiky a intonace, která je v Martinových dílech tohoto období velmi náročná. Tvrdí se, že mistr se ukáže v komorní hudbě a pomalých orchestrálních větách. A skutečně: Michaela Fukačová zahrála druhou větu nesmírně muzikálně, co do vystavby frází i dynamiky, s překrásnou barvou nástroje, jakoby na každém jednotlivém tónu stála celá skladba. Nesporným zážitkem byly i kadence jednotlivých vět.
Mladá fronta Dnes
S Plzeňskou filharmonií hrála violoncellistka světové úrovně. Vrchol večera byl ve vystoupení české violoncellistky Michaely Fukačové. Umělkyně strhla svým výkonem publikum k intenzivnímu prožívání nesmrtelné krásy Dvořákovy hudby – má neobyčejnou citlivost pro plasticitu hudebních myšlenek, je vybavena vynikající technikou, dovede uplatnit ženskou něhu i mužský výraz. Byl to skutečně neobyčejný zážitek, rádi jsme si poslechli v přídavku hudbu ze sólových suit J. S. Bacha i ukázku jejího umění interpretovat stylově barokní kompozice.
Plzeňský deník
Violoncellistka koncertovala s nadhledem zralé umělkyně. Michaela Fukačová, žijící v Dánsku a působící na světových pódiích, interpretovala violoncellový koncert č. 1 a moll Camilla Saint-Saënse s dokonalým nadhledem: propůjčila mu ušlechtilý tón, brilantní techniku a křišťálově čistou intonaci, ale především vyváženost formy a strhující hloubku výrazu.
Rovnost
Netradičně až po přestávce přišla řada na sólový koncert. Michaela Fukačová přednesla vynikajícím, zpěvným způsobem Saint-Saënsův violoncellový koncert a úspěšně se tak poprala s populární Rossiniho předehrou, která koncert poté uzavřela, o pomyslnou úlohu zlatého hřebu. Koncert postrádá okázalá, efektní místa, místo toho žádá od posluchače i sólistky jistý ponor. Ta byla po technické stránce skvěle připravená a obtížné stupnicové běhy i oktávově zdvojené melodie zvládala bez nejmenších obtíží. Velice přesná byla její intonace, a to i v nejvyšších polohách, kde se vykolejení cellistům promíjejí. Dynamické polohy volila spíše tlumené, neusilovala o hlasitost. Fukačová je typem umělkyně s promyšlenou koncepcí díla a dobrým porozuměním. I při perfektním zvládnutí všech technických bariér lze totiž tuto křehkou hudbu podat nezáživně a nudně. V tomto případě však bylo zaujetí Fukačové natolik strhující, že by se těžko hledal někdo, kdo by to dokázal lépe.
Mladá fronta Dnes
Ve Dvořákově violoncellovém koncertu se představila Michaela Fukačová. Svým výkonem opět ukázala nejen vysoký umělecký standard, nýbrž především podivuhodnou osobitost svého interpretačního stylu. Pokud by si kdo troufl sepsat pojednání o ženství v hudbě, měla by Fukačové hra patřit k důležitým příkladům tohoto výlučného zdroje vroucnosti. Skromnost, moudrost a vůbec celková vyzrálost, díky nimž doslova splývá s onemi typickými návaly dvořákovské něhy a stesku, je i pro recenzenta zcela odzbrojující. Fukačová se v nejvypjatějších virtuózních pasážích dokáže oprostit od často vídaných neurotizujících sklonů a zůstat zcela klidná. Večer se tedy náramně vydařil. Památka fenomenálního violoncellového pedagoga, zesnulého profesora Bedřicha Havlíka, kterému byl koncert věnován, tak byla navýsost důstojně uctěna.
Mladá fronta Dnes
Zahájení festivalu se uskutečnilo ve středu ve znamení vzpomínky na náhle zemřelého vynikajícího violoncellistu, pedagoga JAMU a organizátora Bedřicha Havlíka. V symbolické souvislosti zde přednesla Dvořákův jímavý Violoncellový koncert h-moll Havlíkova žákyně Michaela Fukačová, působící řadu let v Dánsku a koncertující na světových pódiích. Při interpretaci často hraného, zpěvného melodického partu neupadla do obvyklých líbivých stereotypů, ale vnesla do něj obdivuhodně vyzrálou, neotřelou citovost. Dvořákem vloženou zjitřenost nad smrtí bývalé lásky prohloubila steskem z odchodu významného současného hudebníka i demonstrací vřelého vztahu k jeho lidským hodnotám. Strhující výrazovost především lyrických poloh stavěla na jemné práci s tónovými a silovými elementy a všestranné technické preciznosti.
Brněnský a jihomoravský den
Dirigent Kout nabídl ojedinělý zážitek Strausse a Šostakoviče, jaké hned tak neuslyšíme – i tak by se dal charakterizovat páteční koncert České filharmonie. Pod taktovkou Jiřího Kouta vystoupila i violoncellistka Michaela Fukačová, žijící trvale v Dánsku. Při provedení Don Quijota Richarda Strausse osvědčil Jiří Kout podobný cit, jaký prokazuje při svých pověstných nastudováních Růžového kavalíra. Mělo jemnou muzikálnost, výrazovou čistotu, pečlivé a pointované frázování. Michaela Fukačová přednesla svůj part s noblesou a podmanivě krásným tónem a ani filharmonikové nezůstávali pozadu.
Lidové Noviny
Michaela Fukačová a Jirí Kout s orchestrem v dokonalé symbióze Oba abonentní koncerty Ceské filharmonie v prvním breznovém týdnu (3. a 4. 3.) hostily dva významné české umelce, žijící již léta v zahranicí: stále puvabnou a temi nejvetšími superlativy snad ve všech kritikách provázenou violoncellistku Michaelu Fukačovou žijící již dvacet let v Dánsku, a vnejškove okázalých gest prostého a pritom umelecky na výsost vyzrálého dirigenta Jirího Kouta. Pripočteme-li k tomu atraktivní program, byt nakonec bez puvodne plánované Symfoniety pro smyčce Krzysztofa Pendereckého sestaveného pouze z dvojice del Richarda Strausse (Don Quijote, symfonická básen op. 35) a Dmitrije Šostakovice (Symfonie c. 1 f moll op. 10), jednalo se o koncert, na nemž by každý hudbymilovný posluchac mel být; odmena za opuštení vyhrátých domovu a leckdy strastiplnou cestu mrazivou Prahou opravdu stála za to. Vecer zahájila symfonická básen op. 36, Don Quijote Richarda Strausse, tedy žánr, který byl Straussovi v oblasti symfonické tvorby rozhodne nejbližší. Skladatel, který ji určil pro velký symfonický orchestr s nárocnými sólovými partiemi violoncella a nekolika menšími, nicméne obdobne obtížnými sóly violy, básen zkomponoval pro tento útvar zcela netradiční formou tématu s variacemi, kdy presne vypsaný program u každé z jejích částí vytvárí jakousi barevnou radu ilustrací k Cervantesovu románu. Michaela Fukačová, která vstoupila na pódium v efektním červeném kompletu, zahrála svuj part opravdu krásne. Hutný a sytý zvuk jejího violoncella – díla italského nástrojare Carla Tononiho z roku 1729 – se s bohatými, barevne prokombinovanými valérami orchestru nejen ústrojne propojoval, a tak se v nekterých cástech prímo stával jejich integrální součástí, ale podle toho, jak mu to Straussova partitura umožnovala, i strídave vyplouval nad celkovou orchestrální masu v plné kráse dominantního sólového nástroje. Pritom oslnovala nejen sólistcina bravurní technika, krištálove cistá intonace a ušlechtilá krása tónu, ale i presvedcive podaný a širokou škálou i tech nejjemnejších nuancí provázený bohatý výraz, který Straussovu dílu v celém jeho prubehu propujcila. V symbióze s podobne vedeným a do všech výrazových detailu propracovaným orchestrem (byt jsem se neubránila dojmu, že tak nárocné dílo by prece jenom vyžadovalo o neco více zkoušek, než je bežný limit), i výbornými, vroucností a podmanivou barvou tónu provázenými sólovými vstupy koncertního mistra viol, Jaroslava Pondelíčka, vznikla umelecky presvedčivá kreace, na níž budu ješte dlouho vzpomínat.
Hudební Rozhledy
Ve finále večera na sebe strhla nejvetší pozornost hostující sólistka violoncellistka Michaela Fukačová. Její provedení Koncertu C dur Josepha Haydna bylo strhující, doprovázející soubor Barocco sempre giovane však také dostál své povesti. Byla to vzorová ukázka dokonalé komorní souhry a vzájemné inspirace.
Deník, únor 2010
Malá stěstí Michaely Fukačové
Lubos Stehlík
„Patří mezi nejpřednějsí celisty světové třídy…Zprostředkovává hudbu tak, že každý kousek je
něžný jako intimní zpověď … Charismatická sólistka! …Fenomenálně nadaná cellistka …Vnějsí
brilance ji zajímá méně než lahodná vůně a atmosféra a její vytříbená péče o detaily je
podložena skálopevně jistým vkusem…Ona je hořící duse, která způsobí, že se hudba vpaluje do
publika.“ Tímto duchem jsou naplněny reakce na koncerty violoncellistky Michaely Fukačové od
Stockholmu po Tokio.
Telegraficky: velice duchovní člověk – narozena v roce 1959 – vysla z Brna – hudební vzdělání
zakončila v Praze – provdala se do Dánska, kde žije od roku 1985 – v roce 1986 byla čtvrtá v
prestižní Čajkovského soutěži v Moskvě – 1988 získala Výroční cenu dánské kritiky, 1993 za
nahrávku Myslivečkova koncertu českou Gramy Classic – byla žákyni a přítelkyní Mstislava
Rostropoviče – hraje na nástroj Carla Tononiho – nenávidí jakýkoliv dril – cestuje po celém světě a
přitom má hrůzu z létání – miluje prezidenta Havla, čtení, svou zahrádku, natírání oken a svého
svýcarsko-dánského manžela Filipa – mluví sedmi jazyky – má spoustu nahrávek u dánské firmy
Kontrapunkt (mimo jiné celého Martinů) …
Podle mého soudu patří mezi světovou violoncellovou spičku, a přesto o ní v Čechách vědí
větsinou jen zasvěcenci.
Dlouho jsem usiloval o rozhovor, abych nějak zkonkrétnil těžko popsatelný dojem hudebního
ohňostroje, který mám z poslechu jejích desek. Když jsem nakonec seděl v sídlistním bytě jejích
rodičů v Brně a Michaelu poslouchal, měl jsem pocit jakési nepatřičnosti a provinění, že ji
vytrhuji ze soukromí, které má tak ráda. S překvapením jsem zjistil, že vlastně ani nemá povahu
na své zaměstnání. Je neprůbojná, její image je jí úplně lhostejné a na vrcholu pomyslného
hodnotového žebříčku rozhodně není violoncello. Přesto její hudební talent patří v této zemi k
nejvzácnějsím. Myslenkový svět Michaely Fukačové je zajímavý a možná inspirativní, ale posuďte
sami.
Jaké byly vase začátky v Dánsku a jak se tam dnes cítíte?
Můj příchod do Dánska byl těžký hned z několika důvodů. Jednak jsem opustila vse, co jsem
důvěrně znala – Moravu a Čechy, hudební zázemí, rodinu, přátele, rodný jazyk, jednak jsem
vstoupila do prostředí, které jsem neznala a Dánsko neznalo mě, a také bez jakéhokoliv finančního
kapitálu a bez znalosti jazyka. Zpočátku jsem nezrale hledala chyby jinde, hodně jsem smutnila a
tesknila, a tak jsem se často vracela. Asi tak po sedmi letech se bariéry prolomily a také já jsem se
mnohému přiučila a snad i zmoudřela a smířila; můj život se stal příjemnějsím, respektuji
zvlástnosti Dánů a vážím si toho, co je tam krásného. Dnes považuji Dánsko za milou a velice
tolerantní zemi, kde mezilidské vztahy jsou mojí povaze svou vstřícností a pozitivností velmi blízké.
Po příchodu do Dánska jste se ale musela nějak živit…
…ze začátku jsem se živila hodně spatně. Nezřídka jsem musela uvažovat jestli si koupit nebo
nekoupit bochník chleba. Dnes vsak jsem za tu zkusenost poznání chudoby vděčná. Samozřejmě
jsem mohla udělat konkurs do některého z dánských orchestrů, ale já si chtěla uchovat tvůrčí
nezávislost a možnost hrát sólově. Měla jsem pocit, že když si sednu do nějakého orchestru, tak z
něho už nevylezu. Raději jsem se několik let existenčně „patlala“ a věřila, že za čas přijde změna. Po
Čajkovského soutěži to už bylo výrazně lepsí.
Začínala jste jako klavíristka a posléze jste přesla k violoncellu. Nezklamalo vás poznání, že
nemůžete na cellu dosáhnout téhož jako na klavíru?
Když musím cvičit sama nový part,tak si dodnes někdy říkám, jakou výhodu mají klavíristé v
podstatě již hotovou hudbou v klaviatuře. Na druhé straně jsem velmi vděčná geniálním tvůrcům
violoncella za možnosti, které nám hráčům jejich výtvor poskytuje: obrovský rejstřík barev,
charakteru smyku, vibráta a možnost nepřetržitě zpěvné kantilény, kterou se lze přiblížit kráse
zpěvu. Dnes už mi cello jaksi přeslo do krve a stalo se mým nástrojem a působí mi radost
vyjadřovat se právě skrze jeho specifické možnosti. Pocit úplnosti mám vsak až s příchodem
doprovázející harmonie orchestru nebo klavíru.
A proč právě cello?
O tom je už tolik legend, že nevím, co z toho vybrat.
Tak třeba tu pravou…
Ony jsou vsechny pravé. Trochu to bylo z praktických důvodů, protože jsme cello doma měli: ve
čtrnácti mě připadalo přitažlivé i tím, že když s ním půjdu po Brně, tak budou vsichni vědět, na co
hraju; také moji dva nejlepsí kamarádi byli cellisté. Vedle toho zde byla řada praktických impulsů – v
tehdejsí obtížné době jsem s politickým profilem mých rodičů neměla sanci dostat se na
gymnázium, takže hudba mě měla zachránit před rolí květinářky nebo drogistky a violoncello jako
orchestrální nástroj mě uchovalo naději na BROLN nebo jiné uplatnění. Cello se mi přirozeně líbilo,
ale objev nebo zjevení to rozhodně nebylo… Prostě jsem nasla nástroj, který mi seděl jak fyzicky,
tak i muzikantsky. Víte, řeči o tom, jak je to těžký nástroj mi připadají směsné. Pro mě je strasně
lehký a myslím, že se na něj nemusí moc cvičit. Uznávám ale, že je to pocit hodně individuální.
Traduje se o vás, že jste to s cvičením jako student nepřeháněla…
Fakt je, že jsem necvičila a dodnes nechápu, jak je to možné. Dlouhou dobu jsem dokonce měla
mindrák z toho, že necvičím tak jako ostatní: přece to k tomu patří sedět čtyři i více hodin u
nástroje. Zkusila jsem kolegy napodobovat, vstávala ve čtyři ráno a cvičila na konzervatoři od pěti
do osmi, ale nemělo to smysl a stejně jsem pak odpoledne prospala. Nakonec jsem se podřídila
svému rytmu a citu pro to, co je pro mě optimální. Dodnes mám tyto extrémy. Třeba když nemám
koncert, tak na cello nesáhnu třeba čtrnáct dní a pracuji doma na zahrádce a pak tomu zase věnuji
dny i noci.
Máte v přípravě nějaký systém?
Spís ne. Nedávno jsem hrála s BBC koncert Waltona, který jsem vůbec neznala a měla jsem na
nastudování asi čtyři týdny.Poslechla jsem si nějaké jeho skladby, přečetla noty a zjistila, že je to
strasně lehké, tak jsem je odložila. Po několika dnech mě začalo chytat spatné svědomí a říkám si
jestli to je skutečně tak lehké. Tak jsem si je vzala a přirozeně zjistila, že to vůbec není lehké, že je
tam spousta věcí, které musím připravit a vymyslet. Pak přisla skutečná dřina. Po několika dnech
nebo i týdnech pak nastane okamžik, kdy přichází dílčí kulminační vrchol a vse záleží na
momentálním psychickém stavu, koncentraci na pódiu. To je rozhodující moment, platné zůstává
to, co ze sebe člověk dokázal vydat právě na pódiu.
Jste perfekcionistka?
Ano, mám ráda, když je vsechno v pořádku. To je jedna z mých malých nemocí a je stále výraznějsí.
Život může být totiž velmi ulehčen a zpříjemněn, když vse funguje a člověk není strháván do
řetězových reakcí frustrace, zaviněných třeba jen malou nedbalostí, nepozorností, nedomyslením
důsledku. Chce to cvik, a tak se snažím uvědomovat si nebezpečí těchto lavin již v zároku a
vytvářím si co nejharmoničtějsí a co nejfunkčnějsí prostředí a vztahy.
Pojmy sláva, úspěch jsou větsinou spojovány s pojmem kariéra. Co tato slova znamenají pro vás?
Moc málo. Protože jsem si úspěchu poměrně užila, mohu mluvit z pozice toho, kdo ví, jak chutná
úspěch či oslavování po koncertě. V Dánsku jsem byla v jednu dobu dokonce obecně slavná. Sláva
vsak nechutná nijak. Je mi úplně jedno, jestli o mě ví sto lidí v sále nebo milión v celém státu. Na
hraní je pěkná sama muzika a dobrý pocit, když cítím po koncertě, že se mi lidi podařilo vtáhnout
do hudby.
Kdybych předeslou otázku zobecnil na život jako takový, tak co je pro vás důležité?
… samotný život, netrčet u nějakých názorů a hledat.
Přemýslíte o budoucnosti?
Dost málo. Učím se přijímat život jaký je a nekomplikuji si ho přemýslením o tom, co by mohlo být
nebo co se může stát. Jsem vděčná za to, co je, co prožívám právě teď. Čím méně si maluji, co by
mělo být, tím krásnějsí život vychází. V tom jsem se už hodně změnila. Dřív jsem úspěchu a
úspěsnosti asi jako každý mladý člověk přikládala význam a snila svůj sen. Nastěstí pro mě jsem
poznala, že v úspěchu jako takovém žádná hodnota není. Toto mi už nic neříká. Nejsem vsak
nihilista, a proto mi není jedno, jestli se lidem koncert líbí nebo nelíbí. To vsak není otázka úspěchu,
ale odpovědnosti vůči těm „chudákům“, kteří na koncert přisli.
Trpíte trémou?
Střídavě: záleží na prostředí, orchestru… V Praze vždycky, v Japonsku méně. Když už na mě tréma
leze, tak se sama sebe snažím přesvědčit, že musím zapomenout na osobní ambice, že o ně nejde,
že když se mi něco nepodaří, tak je to moje osobní pýcha – prostě zapomenout na sebe. To je
pozice, která mi v poslední době pomáhá. Druhý pomocný myslenkový postup je hrozba imaginární
realitou, maluji si v duchu daleko horsí situace, které by mě mohly potkat (například let letadlem),
než je vystoupení na koncertě. Je to ale opravdu velmi různé, někdy mi připadá zahrát koncert jako
ta nejlehčí a nejradostnějsí věc na světě a někdy je to jako bych měla slézt Himaláje.
Vedle psychické náročnosti je vase povolání náročné i fyzicky…
Jedna věc je nosení nástroje a zavazadel, druhá věc je cestování. Když mladý člověk začíná,
větsinou si neuvědomuje, že se z něj za čas stane cestovní kancelář, která bude neustále shánět
různé spoje po světě. Jestě poměrně nedávno jsem to brala dost těžce a říkala si, jestli stojí za to,
nebýt doma, nemít svůj klid, svoje prostředí, přislo mi hrozně divné, že se tak hemžíme po světě,
lítáme z jednoho místa na druhé, spotřebováváme spousty benzinu a nechtělo se mi tohoto
mravenistě se zúčastnit, Musela jsem vážně zpytovat sama sebe, proč to vlastně dělám, jsetli mám
provozovat tohle odjíždění a přijíždění, protože mi cestování začalo říkat čím dál tím méně. Navíc s
tím mým letadlovým handicapem se někam „přistrachám“, desetkrát přestoupím, ruce mám
vytahané jako opice, přijedu na hotelový pokoj, který je téměř stejný jako ty ostatní. Během pobytu
mnoho kontaktů s lidmi nemáte, jste větsinou sám. Větsina muzikantů tuhle prázdnotu hotelových
pokojů dobře zná. Já si vypomáhám zásobou knih. Patří to samozřejmě k nasemu povolání, které
má jako každé jiné své radostné i stinné stránky. Když je člověk sťasten doma, ve svém prostředí
mezi nejbližsími, připadá mu těžké, že musí kvůli zhruba hodinovému vystoupení být třeba týden
mimo domov. A těch týdnů jsou samozřejmě během roku spousty.
Máte recept i na problém létání?
Ne – to zatím nezvládám. Nepomáhá ani alkohol, který si v letadle hojně objednávám: vsechno
doslova padá, cítím se jako ten nejubožejsí tvor, opustí mě veskeré síly a jakákoliv rozumová
zdůvodnění jsou pryč. Ne, že bych nevěřila, že doletím, ale málo věřím v té propastné prázdnotě
kolem tomu kousku kovu, jenž je pospojován sroubky a nýty. Nwpomáhá ani argument lodi, auta
nebo Země letící v prostoru. V letadle vždycky vsecko kontroluji, hlídám podezřele a nemluvně
vypadající lidi s kufříkem a je-li to možné (třeba se SAS), přečkám cestu v pilotní kabině, kde mám
větsí pocit kontroly. Jednou jsem dokonce možná i přispěla k úspěsnému konci letu, když jsem se
před jedním přistáním v Kodani žertem zeptala pilota jestli má skutečně vysunutá kolečka.
Vzhledem k tomu, že okamžitě zatáhl za nějakou páku tak asi neměl. Třeba jsem tehdy zachránila
letadlo. Kdo ví?
Působíte vedle „cestovní kanceláře“ také jako kancelář koncertní?
Jak se to vezme. V Čechách a na Moravě mi větsinou zajisťuje koncerty brněnský ARS koncert,
kromě toho mi zprostředkovali řadu koncertů v Německu, ve Francii a v Beneluxu. Některé mé
skandinávské koncerty mi vybavuje jedna agentura ze Stockholmu a kromě toho nově spolupracuji
s koncertní agenturou v Londýně. Musím vsak říci, že větsinu akcí mi nabízejí přímo buďto
orchestry nebo dirigenti, protože mě buďto slyseli hrát nebo mají dobré reference. Tak jsem se
dostala přes skotský BBC v Glasgowě do Skotska a Anglie nebo přes NHK do Japonska. Stejnou
cestou jsem zvána i na různé festivaly.
Více než s orchestry se stýkáte s dirigenty a s klavíristy. Jak s nimi vycházíte?
Když cítím atmosféru konstruktivní spolupráce, tak mohu svůj názor po dohodě s dirigentem
prosazovat. Jestliže vidím, že proti mé koncepci stojí s odlisným postojem osobnost, která není
ochotna diskutovat, případně ustoupit nebo hledat kompromis a kde by přijmutí mého názoru bylo
pouze chtěné, pak v zájmu dobré atmosféry raději ustoupím já, protože nejsem bojovníkem za
každou cenu. Nastěstí s velkou větsinou dirigentů nemám žádné vážnějsí problémy a spolupráce je
velmi příjemná. U komorních spoluhráčů mám v podstatě svobodu výběru, takže hraji s těmi, které
mám ráda a kteří mě inspirují.
Je vám některé hudební období bližsí než ostatní?
Myslím, že ne. Nevyhýbám se žádné části violoncellového repertoáru: prioritní je pro mě vždy ta
skladba, kterou momentálně hraji. Každé dílo vyžaduje samozřejmě odlisný způsob uchopení.
Dobře se cítím v romantice nebo hudbě 20. století, ale stejně rádá se ponořím do hudby starsích
mistrů.
Co hudba „nevážná“?
Když mám příležitost, tak se dovedu nadchnout jakýmkoliv žánrem. Můj výběr je ale namátkový:
přiznávám se, že nesleduji, co se v hudbě „nevážné“ děje. Přesto jsem svého času poslouchala
skupinu Queen, písničky Steva Wondera nebo Ivana Mládka. Mám ráda jazz s jeho rytmickou
mnohotvárností a obdivuji improvizační umění jazzmenů. Když mě něco čímkoliv zaujme,
jakoukoliv kvalitou, tak se tím potěsím. Na druhé straně mě rusí hudební kulisy v restauracích nebo
obchodech. To pak okamžitě odcházím.
Znamená pro vás něco současná snaha po autencititě?
Co je to autenticita? Jestliže je to snaha po ryzosti a pravdivosti projevu, pak ano, jestli snaha po
napodobování či kopírovaní něčeho, co bylo, pak ne. Interpretaci posuzuji podle toho, jestli mě její
obsah zaujme. Zda-li je to „autentické“ nebo „neautentické“ mě nezajímá. Hudbu tedy nevnímám
intelektuálně, ale srdcem. Z nástroje, na který hraji, se snažím dostat vždy ideální tvar, jak to cítím
já, jinak to snad ani nelze. Tento ideál se může měnit, je poplatný času, době, ve které žiji. Každá
skladba se dá zahrát mnoha přesvědčivými způsoby. Muzikanti stejně vycítí, že totéž, co u Dvořáka
si nemohu dovolit třeba u Haydna, co si žádá hudební jazyk Bacha nebo Sostakoviče. Myslím, že
nad tím není třeba spekulovat, neboť stejně jako se frázování člověk nenaučí z knihy o frázování,
nevyčte ducha hudby z učených knih. Potom nezbývá, než se nechat pokorně vést hudbou.
Sama říkáte, že vás život není jenom hudba. Co je tedy ta dalsí část?
Jsem vásnivý čtenář, takže vždycky když přijedu do Brna nebo do Prahy, nakoupím horu knih, ráda
maluju, a to jak obrazy, tak třeba okna nebo dveře. Od té doby, co jsem se přestěhovala do přírody,
je ze mě aktivní zahrádkář, pěstuji hlavně květiny a různé keře, prostě překopávám, vykopávám,
okopávám a zakopávám. A jako člověk dnesní technické civilizace dokážu taky naprosto propadnout
řísi computerů. Jinak využívám toho, co je v Dánsku nejkrásnějsí a téměř dominantní – a to je moře.
Pokud to zdejsí severské klima dovolí, tak plavu, nebo se alespoň projíždím na lodi. Pohledu na
moře se nikdy nemohu nabažit; každý den, každou hodinu odráží jinou barvu a jinou náladu.Minulý
rok jsem se pak aktivně setkala s rybařením, což je oblíbená kratochvíle Dánů. Můj manžel mě
přiměl k tomu, abych si obstarala rybářský lístek. V deset ráno jsem si ho koupila a v jedenáct jsem
vylovila dvanáctikilového lososa a zařadila se mezi nejslavnějsí rybáře v dánských vodách. Tolik
fotografů a reportérů jsem po žádném koncertu neviděla.
Během svého uměleckého putování po světě jste poznala řadu skvělých muzikantů. Kdo se vám
vybaví nejdříve?
Mstislav Rostropovič. Když ho poznáte jako člověka, úpně vás okouzlí. Je to ohňostroj. Když si
zpětně vzpomínám na příhody, které jsem prožila v jeho blízkosti, pak znovu nacházím nová
poučení, nové pohledy na život a skrytou moudrost. Chvíle s ním nebyly jenom hra na violoncello,
on přeoral moje myslení a rozsiřoval můj myslenkový obzor v době, kdy jsem to nejvíc potřebovala.
Navíc je to v pravém slova smyslu univerzální cellista. On sám říká, že nejprostsí věci jsou
nejpůsobivějsí. Vzpomínám si, jak mi jednou svůj přístup ke hraní přiblížil obrazně takto: „Podívej
se třeba na Shakespeara. Toho mají rádi Evropané, Afričané, Australani, Japonci, vsichni ho chápou,
protože láska, nenávist, žárlivost jsou elementárními částicemi lidského života. Když veznes třeba
Zweiga nebo Kafku, budou se líbit třeba jenom Evropanům. Já chci hrát tak, jako psal Shakespeare,
aby se to líbilo vsem.“ To je Rostropovičova přesná vizitka. Kdybych měla být konkrétnějsí – jeho
lidská kvalita a velikost se promítá i do techniky: do intonace, vibtáta a do tvoření nosného,
zpívajícího tónu. Rostropovičův vnitřní ideál se projevuje i v důrazu na velké linie, které se nedrobí
do sledu detailů. Jeho neustálé hledání objektivnosti výrazu je nesmírně inspirující.
Máte čas sledovat z tak velké dálky nasi politickou scénu?
Téměř ne. Díky knihám znám pana prezidenta Havla a nesmírně si ho vážím. Jsem sťastná, že máme
takového člověka a těsím se z toho, že má ve světě tak dobré renomé. Prostě mu věřím a cítím v
něm záruku pravdivosti. Mezi své přátele řadím i pana Dientsbiera, který mě v Dánsku navstívil.
hrozně toužil po procházce na mořských útesech, a přestože byla fujavice a lilo jako z konve, nedal
se odradit a my jsme s ním – promočeni na kost – slézali místní útesy.
Není vám líto, že v Čechách hrajete málo?
Ne. Už jsem vám řekla, že jsem přijmula život takový, jaký je a na dvou lodích se plout nedá.
Samozřejmě si toho vážím, když mě třeba Česká filharmonie pozve k hostování, ale tím, že jsem se
odstěhovala do Dánska, přijala jsem určitý úděl a ocitla jsem se mimo českou scénu. Beru to jako
realitu.
Chtěla byste se jednou vrátit?
Když jsem přisla do Dánska, byla ve mě taková zvlástní směs strachu ze ztráty vlastní identity a
stesku. Léty se tento pocit měnil v určitý nadhled k rodné zemi a po roce 1989 jsem dokonce vážně
uvažovala o návratu. Dnes už takové plány nemám, i když nemohu vyloučit, že se jednoho dne
vrátím; palčivá touha to vsak není. Cítím se prostě doma vsude tam, kde je mi dobře. Navíc svou
identitu už nehledám v okolním prostoru, ale pouze v sobě.
Doposud jsme téměř neustále mluvili o roli cellistky, co vsak role ženy a matky?
Jako žena jsem teď nesmírně sťastná, protože mám krásné manželství… Děti bych samozřejmě jako
každá žena chtěla mít, ale to nejde naplánovat. Až přijdou, tak je rozhodně kvůli kariéře neodstrčím
na vedlejsí kolej. Formování a výchova dítěte je určitě to nejkrásnějsí a nejodpovědnějsí povolání
na světě. Dokážu si docela dobře představit krásný život i bez sólového hraní na violoncello.
TREF TEN OBRAZ NA ZDI!
Na ryby vyjela poprvé, až když se odstěhovala k moři. Ale hned svemu vasnive rybaricimu
manzelovi podebrala dvanáctikilového lososa a byly toho plné noviny. Později se v programech
jejích koncertů tento úlovek uváděl, stejně jako mnoho jiných věcí, které stojí za pozornost. To
proto, že Michaela Fukačová je česko-dánská violoncellistka mimořádného nadání a věhlasu. Mimo
jiné je drzitelkou Ceny dánské kritiky a ceské Grammy classic v kategorii instrumentální solista, byla
jmenována cestnou clenkou nejstarsí dánské Akademie.
Milan Tesar, foto David Kraus
Co obnásí být takto poctena Akademie v Sorø?
Jsou tam na mne opravdu moc hodni a vzdycky, kdyz prijedu, vyvesi ceskou vlajku. To mne
dojima.Je to nejstarsi akademie v Dansku, krasne situovana u nadherneho jezera. Vsechno to pusibi
ohromne idylicky. Jezdim tam temer kazdy rok. zahrát na pozvání a vždycky se těsím na kačenky u
jezera, se kterymi se uz tradicne delim o svoji predkoncertni veceri.
Proč jste odesla do Dánska?
Na prazské koleji jsem poznala dánského kytaristu a okouzlena jeho severskym charmem, jsem se
rozhodla , že ho budu nasledovat. Zacatky byly hodne tezke. Vsechno se mi zdálo úplne nove,
nezvykle, a prestoze jsem sla tzv za lepsim, bylo mi hur nez kdy predtim. Dlouho jsem vinila Dansko
a jeho mentalitu z toho, ze neodpovidají mym predstavam. Az po mnoha letech, diky vlivu sveho
nynejsiho muze, jsem konecne zmoudrela a prestala hledat priciny svych nestastnych pocitu mimo
sebe. Po profesionalni strance jsem po prichodu do Danska musela budovat svoji pozici znovu,
neslo jenom navazat. Vadilo například, že nemám dánské hudební vzdělání. Tak jsem se zapsala do
sólové třídy danske Kralovske Konzervatore, kde ucil nastesti vyborny violoncellista, Erling Bløndal
Bengtsson. Připravovala jsem se tehdy na Čajkovského soutěž v Moskvě, největsí soutěž pro cellisty
na světě. Podarilo se mi ziskat ctvrtou cenu, což na Dány ohromně zapůsobilo. Média ze mne
udělala hvězdu s atraktivní nálepkou českodánské cellistky.
Vypozorovala jste mezi českým a dánským hudebním světem rozdíly?
Moje generace v Čechách měla v sobě obrovskou soutěživost, ambice, toužila někam to dotáhnout.
V Dánsku děti nemusejí o nic bojovat. Jsou vlažnějsí. Začíná se tam studovat hodně pozdě, na
konzervatoři není prilis inspiratívní atmosféra. Nekdy mi pripada, ze prislovecna danska demokracie
hudebnimu skolstvi moc neprospiva. Tem nejslabsim se sice rado pomaha, ale tem nejlepsim se
casto hazejí klacky pod nohy. Kritika v tamních médiích je velmi vlivná, je schopna vás rychle
etablovat. U nás se věhlas síří spís kuloárově, alespon tomu tak bylo za mych studii.
Máte manažera?
Dodnes jsem poradne nepochopila, jak fungují agentury, které zastupují umělce. Jsem sice zapsaná
u několika světových agentur, ale devadesat procent mych vystoupeni se rozhodne nekoná jejich
pricinenim.
Může si vás jestě dovolit pořadatel koncertu v Českých Budějovicích, kde jste včera vystupovala?
Nemam prehnane pozadavky, i kdyz se posledni dobou snazim byt nekompromisnejsi, hlavne
proto, ze mam dve male deti a muj zivotni styl se zasadne zmenil. Ale domu, do Cech, se vracím
ráda, a tak pokud to jen trochu jde, snazim se brat ohled na konkretni moznosti poradatelu, i kdyz
to pro mne moc rentabilni akce nejsou. Ale aspon se zase potesim pohledem na ty nase kopce, ty
mi v Dansku chybi. A taky hraju rada s nasimi orchestry. Mam tu spoustu starych znamych,
spoluzaku, a tak me tesi, ze si s nimi zase po case popovidam. Jinak je sólista na cestách hodne
sám. Jedu sama vlakem, jsem sama v hotelu, v restauraci, na zkousce prohodím pár slov s
dirigentem, proběhne koncert a pak zase mířím vlakem, sama, někam dál…
Kam se vám nechtívá?
Obvykle se mi nechce tam, kam musim letet a kde musim byt prilis dlouho. Tohle je pripad
Japonska. Cítím se tam trochu jako na cizi planete a moc rychle se mi zacne stýskat po domově.
Japonci mají jinou mentalitu, která je prosta jakékoli improvizace, odchýlení od předem daného
řádu. Když mě japonský inspicient poustí na pódium, odpočítává mne po vteřinách jako ve startujici
rakete.
Měla jste tam úspěch?
To ano, jsem tam zasadne oznacovana jako „the great cellist“, asi proto, ze je tak fascinuje moje
vyska. A taky jsem mela stesti, ze hned poprvé jsem tam jela na pozvání Symfonického orchestru
tokijského rozhlasu a televize. Od doby, co mam deti, jsem v Japonsku nebyla a ani se o to nijak
moc nesnazim.
Kvůli stýskání?
Spís kvůli své fobii z lítání.
Mate spatnou zkusenost?
Zatim ne, ale pri kazdem letu cekam katastrofu a sleduju, ktery motor prestane fungovat jako první.
Prostě se strasne bojím. Zrejme to uz lepsi nebude.
Vynechat ze svého cestovního plánu letadlo je asi dost nepohodlné.
Turne s orchestrem se samozrejme přizpůsobím, to jsem pak nucena litat i po Evrope. Ale pokud to
jen trochu jde, cestuji vlakem po své ose, s mnoha přestupy, casto s dramatickym dobihanim
rozjizdejicich se vlaku a s nástrojem, který i s pouzdrem váží dvanáct kilo.
Vás druhý manžel je taky muzikant?
Je violoncellista svycarskeho puvodu.
Jak se seznámí cellisté?
Byla jsem jako sólistka na turne s danskym
orchestrem, kde manzel hraje první cello. Absolvovali
jsme dlouhé přejezdy autobusem po Spanělsku, a protože se mě nebál, neboť není Dán, – ti se
solistu ostychaji – zlepsovala jsem si s ním francouzstinu. Povídali jsme dlouhé hodiny, i když turné
dávno skončilo. Připadala jsem si jako v pohadce z tisice a jedne noci. Proste neslo nepokracovat
dal. Ze zacatku to bylo dost bolestne, snazili jsme se na sebe zapomenout, protoze tu byly závazky,
ale neslo to… A tak jsme se nakonec stastne vzali.
Narodila se vám dvojčata. Kolik jim je?
Dva roky.
Měla jste je dost pozdě…
Zdržela jsem hledanim taho praveho otce, a pak jsme dlouho čekali. Uz jsme se bála, že bude
pozdě. Ale nakonec se mi splnil i ten nejvetsi životní sen.
Jaké to je?
Je to pro mne nova a nadherna zivotni zkusenost, kterou bych byvala moc nerada ozelela . Snazim
se intezivne prozivat radost ze vsech tech daru, ale asi patri k povaze cloveka, ze kdyz dosahne
toho, po cem touzil, objevi se novy problem: zacne se o to strachovat…
Měla jste nekdy obavu o své nadání?
Jednou jsem na pódiu nebyla schopna promlouvat nástrojem tak, jak jsem zvyklá. Tenkrát jsem
zkousela nové cello a nemohla jsem z něj dostat cit, který jsem v sobě měla. Proto jsem se radsi
vrátila ke svému starému nástroji.
Jak je to možné?
Každé violoncello má svou osobnost. Nerozumím koňům, ale řekla bych, že když krotíte koně, je to
stejné. Mně se daří na neutrálních cellech, kterým mohu snadno vládnout. Vynikající nástroje
vnucují hře svůj charakter a dojde-li ke stastnemu kompromisu, ulehčí hráči pozici. Když ne, je to
spatné.
Na jaké violoncello hrajete?
Je to italsky nastroj, jeho tvurce se jmenuje Carlo Tononi. Mám ho zapůjčený ze sbírky nástrojů v
Dánsku. Doufám že doživotně.
Vždycky se mi zdálo, že cello naříká.
Je to pravda, dokaze narikat velmi pusobive a dojimat publikum. Je v něm trochu nostalgie, ale i
jakesi smíření. A vidíte, napriklad Antonín Dvořák, autor jedné z nejkrásnejsích skladeb, jaká kdy
byla pro tento nástroj napsána, se o cellu vyjadřoval jako o něčem, co nahoře pistí a dole bručí.
Vystupujete se svým nástrojem ráda? Je to droga?
To je silné slovo. Například slavná Jacqueline Du Pré se hrozně těsívala na pódium. To já ne. Přesto
byla mým idolem. Měla bych být vděčná, že mohu lidem rozdávat radost, ale v momentech pred
vystoupenim si spise pripominam Pavarottiho, který si pred kazdym koncertem slibuje, ze je to ten
posledni. Ano, na pódiu jsem sťastná, ale zaroven mě to stoji spoustu sil a nervu.
Myslíte na obtížná místa ve skladbách, která máte v programu?
To ne. Každopádně cítím napětí, nikoli už ochromující panickou trému, jakou jsem jeden cas mívala.
To bylo moc neprijemne, nemit dost duvery sam v sebe. A pritom tělo a prsty jsou tak ohromne
inteligentni, kolikrát je musim uprostřed skadby obdivovat, jak to vsechno zvladaji a co vsechno si
pamatuji. Strasne dulezite je nepripustit si zadne pochybnosti, ty druhu dokazou vykolejit i velmi
chytré a cvicene tělo. Ale neni vubec lehke drzet stale tyhle dabliky pod poklickou. Najednou se
jeden vynori a zacne pokouset: „A opravdu si pamatujes, jak zacina druha veta?“ A cloveku prejede
mraz po zadech.
Jde to v některých skladbách snadněji?
Spis nez skladby muzou hrat roli vnejsi vlivy: saly, osvetleni nebo spatna zidle. Aby clovek mohl
podat opravdu inspirovany a oslovujici výkon, musí během hraní na to vsechno zapomenout. I sám
na sebe.
Jak vás spičkovým výkonům uvyklý organismus zareagoval na mateřskou dovolenou?
Hrála jsem dlouho, až v sestém měsíci jsem odvolala turné v Izraeli, protože jsem uz nedosáhla přes
břicho na cello. Když byli dětem tři měsíce, vrátila jsem se s kruhy pod ocima na pódium, ačkoli
jsem neměla temer čas cvičit. Dokonce jsem kluky vzápětí vzala na sérii koncertů po Luxembursku,
Svycarsku a Anglii. Koncerty mi tehdy pripadaly ve srovnani s materskymi povinnostmi jako
dovolena. Rychle jsem pred nimi nakojila deti a pak je prevzal manzel. A ja jsem si sla na podium
odpocinout a nikdo mě nerusil..
Budoucí matky si dávají na břicho walkmana nebo zpívají svému nenarozenému děcku, snaží se
prostě novorozeně obejmout příjemnými vjemy. U vás to bylo přirozené. Má to nějaký efekt?
Filipek zpívá uz od prvniho roku vyjimecne čistě, ale nesnásí, když cvičím. Zrejme tusi, ze se zase
chysta nejaky mamin zakerny odjezd. Alexander je vyrovnanejsi a akceptuji situaci. V tehotenstvi
jsem ovsem nic zvlastniho pro jejich kulturni rozvoj nedelala.Upřímně řečeno, přislo mi nepřirozené
mluvit a zpívat na někoho, koho zatím neznám.
Navzdory nadání jste začala hrát na cello dosti pozdě, až ve ctrnacti tech. Je to vůbec možné ?
Hrala jsem od malicka klavir a to mi dalo dobre zaklady. Nepocitala jsem s tim, ze se stanu
profesionalnim hudebnikem. Avsak diky politicke situaci rodicu se nedalo pocitat s prijetim na
gymnazium a vzhledem k tomu, ze byli oba hudebni vedci, vypadala konzervator jako nadejnejsi
perspektiva. A tak jsme se usnesli, ze bych mohla studovat nejaky prakticky nastroj s uplatnenim v
orchestru. Vybrala jsem si violoncello. Libilo se mi uz drive diky Dvorakove koncertu, a take diky
kamaradum, kteri mi imponovali hlavne tim, jak se s timto krasnym nastrojem prochazeli pysne po
meste. Jedno stare cello stálo dokonce doma, kdysi na ne hraval dedecek, a tak jsem s nadsenim
pustila do práce.
Kdy jste sama u sebe postřehla talent?
Podarilo se mi rychle vyrovnat nastrojove zpozdeni. Davala jsem si v prvnich rocnicich konzervatore
takova dilci predsevzeti, jako ze za prvni rocnik dohonim tu a tu spoluzacku, ve druhem rocniku
predhonim toho a toho spoluzaka. Ridila jsem si svuj pokrok spis vuli, nez nejakym velkym
cvicenim. Vetsina mych vrstevniku drela od rana do vecera, a to mi nikdy neslo. Mela jsem kvuli
tomu az donedavna spatne svedomí. Teprve dvojcatka konecne podepsala mému necviceni
omluvenku.
Pomohlo vám, že rodiče byli hudební vědci?
Pomohlo mi, ze mne uz od detsvi prirozene vedli k lasce k hudbe, k obdivu pro krasu a harmonii.
Jako holčičku mě bavila nejvic opera, a tak jsem si vždycky k narozeninám přála videt nejake
predstaveni v určitém obsazení. A byla jsem hrozně zklamaná, když jsem měla k sestým
narozeninám objednaného pana Přibyla v Othellovi a on onemocněl. To
jsem pěkně obrecela.
Zmínila jste Jacqueline Du Pré. Dostala se do hluboké deprese, když pochopila, že ji cello přestalo
být pouhou zábavou, a stalo se zdrojem obživy, nekonečného ježdění a vystupování. Cítila jste
něco podobného?
To chápu. Už mi nikdo nevrátí pocit blaženosti, když jsem v domácím triu dublovala klavirni bas,
nebo když jsem se vetrela do železničářskému orchestru v Brně, a smela si s nimi u posledniho
pultu violoncell, doprovodit Rachmaninuv klavirni koncert. Nezapomenu, jaka to tehdy byla rozkos,
zatahnout za prazdnou g strunu a ponorit se do zvuku toho fascinujiciho obrovskeho tělesa.
Cítíte vděk za svůj talent?
Samozřejmě jsem za talent vděčná, ale pro mne je mou prirozenou soucasti, takze o tom moc
nepremyslim. Ovsem v poslednich dvou letech jsem moc rada, ze zvladam sve ukoly bez toho,
abych musela hodiny cvicit. To by totiz s dvojcaty absolutne neslo.
Uz podruhé zduraznujete, ze nemusíte tolik cvičit. Co jste delala, kdyz jste necvicila?
Snila, bavila se, cetla. Cteni me bavi dodnes. Po vlacích sebou neustále tahám těžké kufry se
spoustou knih.. Vetsinou si uz nepamatuji jejich obsahy, jen ducha knizky a jak na mne zapusobila.
Světová kritika ve vasí hře rozpoznala slovanskou intepretaci. Co to znamená?
Zejména Skandinávci mají utkvělou představu, že Slovani jsou velice citový, vásniví lide. A je pravda,
že já v sobě temperament musela spis krotit.
Proč? Do klasiky osobitost nepatří?
Když jsem kdysi hrála Rostropovičovi, uchichtl se mému ciganskemu vibrátu s tím, že až umře,
pozve si mě na pohřeb, že ho to určitě probudí. Spontánní muzikantství je ohromné, ale nelze ho
použít vsude. Dneska už inklinuji k čistsimu projevu. Nemám zapotřebí převracet Haydna vzhůru
nohama, nebo mu pridavat neco extra osobiteho, jako by sam o sobe nebyl dost hezky. Stejně ho
automaticky poznamenám svym citenim, tonem a vibrátem, tomu se nevyhnu.
Konzultovala jste u legendárního Mstislava Rostropoviče. Je tezké se k němu dostat?
Snazila jsem se ho nejprve kontaktovat telefonicky, ale moc zajmu nejevil. Asi mi i spatne rozumnel,
rikal, ze zpevacky nevyuccuje. Nakonec svolil, ať se přijedu podívat na jeho zkousku v Hamburku.
Měl kolem sebe hodně lidí, zbývalo mu pět minut. Nebylo snadné na sebe za tu chvíli upozornit.
Zahrála jsem mu pár tónu z Sostakoviče, ale přerusil mě, ze už vsechno umím, že ho nepotřebuju.
Mluvila jsem s ním rusky, což mu před německými novináři zřejmě bylo sympatické a tak mne
pozval na druhy den, kdy si nasel víc času. Od te doby jsem se s nim setkala mnohokrat a nikdy
mne neprestal fascinovat. Nestál prilis o to, abych mu hrála. Říkal, že vsechno je v představě, co
chci. Jednou jsem se ho ptala na techniku prave ruky. Vzal zátku od sampaňského, které právě
otevřel, a řekl: Vídís ten obraz na stěně? Tref ho. Samozřejmě jsem ho trefila. Ttrefilas ho, protože
jsi chtěla, zasmál se. A takhle je to i s hraním. Když budes chtít dosáhnout určitého zvuku, tak
nepřemýslej o tom, v jakém úhlu má být zápěstí pravé ruky k nástroji, a dosáhni ho. Diky jeho
inspirativnimu vlivu a primemu a jednoduchemu pristupu k vecem ve me jakoby vykrystalizoval
novy hudebni ideal . Poslechla jsem si znova své desky novyma usima a dala mu za pravdu. V
kumstu skutecne působí nejsilněji nejprostsí věci. A naopak.
Zdá se vám hudba?
Spís takové ty stresovací sny, že jsem prosvihla koncert. Nejhorsí je ten, jak zpívám operu. Ačkoli
mám rozsah jediné oktávy, okolí mě vždycky přesvědčí, že na tom mám. Tudíž něco na jevisti vyju a
pak se nastěstí probudím. Verte mi, hezká muzika se mi zdá opravdu málokdy.
POKORNÁ I SEBEVĚDOMÁ MICHAELA FUKAČOVÁ
Když jsem před lety studovala na brněnské muzikologii, vedl naši katedru respektovaný
(a poněkud obávaný) Prof. Jiří Fukač. Myslím, že nás všechny odzbrojovala jeho
občasná proměna z přísného pedagoga ve zjihlého otce – to když se skromně zmiňoval o
své „Míše“. Michaelu Fukačovou jsem poprvé slyšela v roce 1993 v Martinů 1. koncertu
s Českou filharmonií. Vedle jejího muzikantství a náruživosti mi utkvěly i pohledy členů
kontrabasové skupiny. Myslím, že pánové plně sdíleli mé vjemy a navíc neskrývaně
oceňovali ženskost dámy s violoncellem. Letos v únoru vystoupila Michaela v Praze se
Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. Pod taktovkou Jana Kučery uvedla
Koncert e moll Edwarda Elgara.
Máte nastudováno úctyhodné množství děl, jaké místo ve Vašem repertoáru zaujímá právě
Elgarův koncert?
S tímto koncertem jsem se seznámila už za svých studií, a to díky nahrávce s proslulou
Jacqueline du Pré. Její podání na mě zapůsobilo úchvatně a přirozeně mě inspirovalo
k nastudování koncertu. Byla jsem dokonce natolik okouzlena, že jsem si naplánovala studijní
pobyt u Jacqueline. Získala jsem i potřebné stipendium, Jacqueline však v roce 1987
zemřela… Stipendium jsem pak použila ke studiu u jejího učitele, profesora Williama
Pleethe. Bylo pro mě krásným zážitkem chodit na hodiny a studovat Elgarův koncert přímo
v místě, kde kdysi studovala i Jacqueline. Cítila jsem se tak jakoby ve spojení s ní…
Elgarův koncert je mi hudebně blízký svou bohatou charakterovou výrazovostí. Vybrala jsem
si ho i pro svoji první (shodou okolností také poslední ) nahrávku pro Supraphon. Spolu
s Liborem Peškem a Filharmonií Brno se nám tehdy podařil snímek, ze kterého mám dodnes
radost.
Na světových koncertních pódiích jste se prosadila po opakovaných úspěších v řadě
významných soutěží (P. I. Čajkovského v Moskvě, Pražského jara, W. Naumburga v New
Yorku). Máte soutěživost v krvi?
Nejprve podotknu obecně, že soutěživost máme v krvi všichni. I v přírodě
všechno soutěží o své místo na slunci. Soutěživost nás vede za vítězstvím v životním boji a
má v sobě zdravý náboj síly, která se dá použít k růstu, k práci na zdokonalování sebe sama.
V jisté fázi člověk pochopí, že soutěží jen sám se sebou, soutěživost s druhými odpadá a je
nahrazena spíš soucítěním…Energie, která se projevovala jako soutěživá, se místo polohy„já – proti“ přenese do polohy „já – pro“…Co se týče historie mé vlastní soutěživosti, ano, dokázala jsem ji v sobě silně mobilizovat, když bylo potřeba. Často mi pomohla postoupit o kus dál v mém snažení. A dařilo se mi i rozpoznat nebezpečí, které hrozí, když tendence egoistické soutěživosti není ovládnuta, ale ovládá nás. Díky tomuto pochopení jsem také
poznala, že pravá a plnohodnotná krása nevyrůstá ze soutěživosti, ale z radosti sdílení.
Studovala jste u legendárních violoncellistů, můžete na některé zavzpomínat a říct nám, co si
z jejich odkazu nesete celým svým životem interpretky?
Kdybych měla na všechny zodpovědně vzpomenout, bylo by to na moc dlouhé povídání –
Paula Torteliera, André Navarru, Bløndal-Bengtssona, Uzi Wiesela, Errki Rautia a další.
Vždy se mi ale vybaví taková moje základní trojice: Havlík – Večtomov – Rostropovič.
Každý z nich měl pro mě svůj osobitý význam, každý mě svým způsobem nasměroval a
inspiroval, všechny tři jsem zbožňovala a po všech se mi stýská.
Dovolte, abych zmínila i Vašeho tatínka, vynikajícího muzikologa, publicistu, vysokoškolského
pedagoga Jiřího Fukače. Vstupovali jste často do debat na téma interpretace?
Málokdy, spíš výjimečně, třeba když mě chtěl táta inspirovat k čistější stylovosti v oblasti
staré hudby. Věnoval mi na toto téma pár knih, abych se poučila o tzv. autentické interpretaci – ale já jsem byla poněkud svéhlavá, než abych se jimi nechala příliš ovlivňovat, a šla jsem si dál svojí oblíbenou intuitivní cestou. Táta byl vždycky tolerantní a můj přístup respektoval
bez problému. Nemluvili jsme sice o interpretaci, ale zato jsme spolu často hráli. Při každém
studiu nového díla mi byl vždy prvním obětavým a spolehlivým pianistou.
Vybavíte si okamžik, kdy jste sama dospěla k přesvědčení, že jste „hudebně dospělá“?
Bylo to v době mých studií u Rostropoviče, který mě tak nějak vrátil sobě samotné. Jako
každý dobrý učitel, když uzraje čas. Pamatuji si, že to byla velká úleva, přestat se pídit po
dalších názorech na to, jak by co mělo znít, po dalších radách, jak držet smyčec… V tomhle
byl pro mě Rostropovič ideálně načasován, jednoduše mě zbavil těch věčných otázek. Mj.
také tím, že na ně nedával běžné odpovědi, ale naznačil, že je nutné jít přímo k vlastní
představě spojené s vůlí, do míst, odkud každý projev pramení.
Co Vás na Vaší profesi nejvíc těší, co naopak zatěžuje?
Začnu tím zatěžujícím: na koncerty musím cestovat, publikum do mé vísky nepřijede! Nerada
balím kufr, nerada odjíždím od rodiny. Dokud byli kluci malí, cestovali se mnou, ale teď jsou
školou povinní a už to není tak jednoduché. Co mě těší? Hudba je jednou z možností, jak
vyjádřit nevyslovitelnou krásu – tenhle zázrak rozechvění duší rozechvěním strun mě stále
fascinuje.
Jak prožíváte vlastní chvíle na pódiu?
Tuhle se mě na to po koncertě ptala kamarádka: Míšo, jak to děláš? Odpověděla jsem – víš,
musím se úplně ponořit, jinak by mě asi trefilo! Vystupovat na pódiu není lehké.
K perfektnímu výkonu je zapotřebí symbióza naprosté pokory s naprostým sebevědomím.
Mým přáním je podávat takové výkony, které by byly působivou výpovědí. Výpovědí, která
svým nábojem opravdovosti dokáže povznést a potěšit. O to se snažím a pokaždé k tomu
potřebuji jistou dávku odvahy a důvěry. Aby čisté radosti z krásy hudby a jejího sdílení
nestálo nic zbytečného v cestě.
V čem máte za violoncellem jako žena výhodu – existuje nějaká?
Přemýšlím, a jako první mě napadá – v tom, že nemusím být při koncertech zašněrovaná do
fraku! Pátrám dál, ale jinou výhodu už nenacházím…
Máte jako matka dvou jedenáctiletých synů o následovníky postaráno?
Nemyslím, že by moji chlapci směřovali k hudební profesi. Alexander nás už někdy před
rokem uplatil svým kapesným, abychom ho nadále netrápili lekcemi klavíru. Eventuálně by
prý hrál na jiný nástroj, ale jen v případě, že to bude nástroj bez rytmu – to je totiž příliš
stresující… Filípka se mi zatím daří – byť po menších bojích – vozit do hudební školy.
Přestože má evidentní talent, nezdá se, že by se to vyvinulo ve vážný zájem. Nijak si s tím
nelámu hlavu, myslím, že je spousta jiných možností, jak mohou uplatnit svou tvořivost.
Se svými dvojčaty a švýcarským manželem bydlíte v Dánsku. Jak se Vám tam žije?
Jediné, co mi tu trošku chybí, je delší a stabilnější léto. Jinak má Dánsko velmi milou
atmosféru klidu a pohody. Je příjemně dospělé, lidé cítí přirozenou zodpovědnost za stav věcí,
chápou vlastní aktivní úlohu. I tady se najdou výjimky, ale jsou spíš jen potvrzením pravidla.
Můžete našim čtenářům prozradit, jak jste do Dánska vlastně doputovala?
Jednoduše vyjádřeno – zanesl mě sem osud, možná i touha či iluze. Ty nás často vláčejí
z místa na místo. Jako studentka AMU jsem byla vnitřně nastavena na volnost a život
v podmínkách svobody. A tak, když se ve škole objevil krásný severský princ a nabídl mi půl
dánského království, neváhala jsem a roku 1985 s ním odešla Začátky byly ovšem tvrdým
rozčarováním z mých iluzí (mj. o tom, že by vnější svoboda byla zdrojem štěstí…). I moje
manželství se po několika letech rozpadlo, a byť mě to tehdy ještě táhlo do rodné země, byla
jsem v Dánsku přece jen už příliš zabydlena. Po setkání se svým nynějším manželem jsem se
odstěhovala z Kodaně do malé vísky v srdci dánské přírody. Až tady se mi podařilo, konečně
se vyrovnat se svým přesazením a místo stýskání a naříkání se zadívat na svět čerstvýma,
vděčnýma očima. A také pochopit, že nikoliv s vnější svobodou, ale až se znovunalezením
vrozené vnitřní svobody ustává náš boj, naše usilování o životní naplnění, že až tady začíná
pravé žití.
Na Vašich webových stránkách www.fukacova.com se mohou návštěvníci potěšit pohledem na
nádherné fotografie, jejichž jste autorkou. Přemýšlela jste někdy o tom, zda byste dokázala od
základu změnit své profesní zaměření?
Děkuji za kompliment. Nejsem fotograf profesionál, jen nadšený amatér. Sama jsem si
definovala rozdíl asi tak, že profesionál má jasnou vizi, jak má dílo vypadat. Amatér se kochá
krásou a semo tamo z toho vyleze i něco pěkného… To je můj případ. Vidím zkrátka kolem
tolik krásy, že mi to nedá nezachytit ty prchavé okamžiky a dělit se o jejich kouzlo s těmi, kdo
mají zájem. Jinak o změně profese jsem opravdu uvažovala, hlavně v období, kdy jsem byla ze
zdravotních důvodů nucena přestat hrát, a nebylo jasné, jestli ještě někdy začnu. (Měla jsem
tzv. zmrzlé rameno, které se upravilo po dvou letech – a týden před plánovanou operací!)
Brala jsem tuhle profesionální pauzu jako dar, bez hořkosti a bez obav, jak všechno dopadne.
Bylo to období mnoha nových objevů a ukazovaly se i další eventuální možnosti působení,
dokonce jsem začala i skládat, což bych sama opravdu nikdy nepředpokládala! Nevím,
jestli by se mi v oblastech, které mě lákaly a přicházely v úvahu, ještě podařilo získat tolik
technického zázemí a zkušeností, aby byly výsledky přesvědčivé. Ale rozhodně bych se
nebála konfrontovat své síly na novém poli.
Vedle fotografie máte rovněž talent k malování, fascinuje Vás prý i psaní – píšete tedy?
Psaní mě baví, ano. Píši poměrně hodně, většinou v angličtině. Jsou to ponejvíce životní
reflexe a básně – leží mi tady v computerovém šuplíku, ale nemám žádné ambice ke
zveřejňování svých výtvorů. Jsou to věci, které se psaly tak nějak samy a pro sebe – z radosti z
tvorby, v okouzlení z toho, jak se tvořivá síla v nás projevuje a promítá obsah do formy,
v tomto případě do slov.
Do čeho dále investujete energii a síly (třeba i fyzické)?
Co se časových investic týče, jsem nejraději se svými dětmi. Uvědomuji si, že za pár let už se
mi budou pomalu stěhovat z domova, a tak si užívám jejich přítomnosti. Moje fyzické síly
jdou hlavně do cella – vždyť hrát je pěkná dřina! Relaxuji nejraději v přírodě. Mám to štěstí,
že žiji v jejím středu. Jakmile mám možnost, vybíhám z domu (nejraději jen sama se svým
fotoaparátem) na procházky k moři nebo do lesa. Dřív jsem byla také náruživým
zahradníkem, ale teď si dávám pozor na rameno, takže péči o zahradu převzal profesionál
jménem Hans. Ten mě naprosto fascinuje, není na něm totiž vidět nejmenší námaha,
s naprostým klidem provádí, co je třeba, a za dvě tři hodinky perfektně zvládne práci, která
mně, celé udýchané, trvala týdny. Jinak se snažím udržovat kondici jógou a plaváním a
svědomí mě stále nabádá, že by to chtělo pořádně přidat na intenzitě.
Co pro Vás dnes, při všech zkušenostech uměleckých i životních znamená hudba?
Hudba? Je pro mě zázrak… jako všechen život… jako každý nový tón, vylouděný z ničeho, z
ticha… Znamená pro mě setkání s krásou, která se rodí v srdci a která se srdce zpětně dotýká.
Hudbu vnímám i jako odraz samotného tajemství života, děje se a zní jen v přítomném
okamžiku. Slyšíme vždy jen její zlomek, aktuální zvuk, ale krása a význam tohoto zvuku
spočívá v jeho koexistenci s momentálně neznějícím zbytkem celku. Coby posluchači se
můžeme těšit tímto děním, aniž bychom pronikli příliš hluboko do znalosti struktury. Coby
aktivní spolutvůrci máme svoji představu o tom, jaký charakter, jakou barvu každá jednotlivá
nota potřebuje, aby zazněla správně. To rozlišíme jen se znalostí celého díla a jeho
architektury; význam, který každé notě přisoudíme, je dán jejím vztahem k celku. Tak jako
v životě – děláme jeden krůček za druhým, ale až s hlubším objevením souvislostí, s poznáním
odkud a kam kráčíme, děláme tyto krůčky správně a vědomě.
Je postupem let (a ze země dánské) stále těžší udržovat kontakt s českým hudebním
prostředím?
Zatím naše vazby docela přirozeně trvají. Zdejší orchestry na mě stále ještě pamatují, a i když
nevystupuji v českých zemích příliš často, rozhodně se tu každou sezonu jednou dvakrát
objevím.
Interview med Rie Koch
Hvornår og hvor begyndte du at spille?
Som 4-årig begyndte jeg at spille klaver, men blev først som 13-årig grebet af celloen.
Hvorfor valgte du at blive professionel musiker?
Jeg gik i 8. klasse, men fremtiden tegnede ikke lys. I det kommunistiske Tjekkoslovakiet skulle man have point for at gå på
gymnasium, men mine forældre var ikke partimedlemmer, og min far var blacklistet efter negative udtalelser imod den
sovjetiske invasion og måtte hverken publicere eller undervise. Mine forældre vidste derfor, at jeg ikke kunne komme på
gymnasiet. Konservatoriet var da en mulighed, fordi man her tog pointsystemet mere afslappet. Men så skulle jeg også
vælge et mere fremtidssikret orkesterinstrument, og celloen kom på tale. Mine forældre inviterede en cellist fra Den
Tjekkiske Filharmoni hjem for at se mig an: Sikke gode lapper! udbrød han, imens jeg som 13-årig ønskede mig feminine
hænder! I dag er jeg glad for mine ”lapper”, og det viste sig hurtigt, at celloen og jeg passede sammen, for bare i løbet af det
første år var jeg klar til konservatoriet.
Hvad er det særlige ved at spille i Odense Symfoniorkester?
At være en del af et orkester efter at have haft en omfattende solokarriere – hvor man spiller et nyt sted i verden hver eneste
gang – var for mig som at fortøje båden og endeligt nyde ro og stille vand. Det er dog ikke altid roligt, men der er en
kontinuitet, faste kollegaer, traditioner og relationer, som jeg med glæde har bundet mig til. Jeg kan huske, da jeg
blev ansat i OS, at jeg var begejstret over at at få en nøgle og mit eget skab i udpakningsrummet. Det var helt nyt for mig og
en fantastisk fornemmelse at have nøglen til et hus, hvor jeg hører til hver uge. Med tiden fulgte mange nye udfordringer
som at lære at tælle pauser, som er noget af det værste, jeg ikke var trænet til før og som stadig kan gøre mig panisk, da jeg
altid stater med at tælle på tjekkisk , og så går over til dansk, mens jeg overvejer, om det ikke var mere sikkert på engelsk.
Jeg betragter vores orkester som et orkester med høj kvalitet, som i sine bedste præstationer sagtens kan konkurrere med
mange af de ’berømte’ orkestre. Niveauet udvikler sig hele tiden takket være både musikere, men også vores chefdirigent de
sidste par sæsoner. Vi er heldige med en rigtig god koncertsal og et trofast kyndigt publikum.
Hvad er det næste musikstykke du skal arbejde med?
Efter Dvorák skal jeg forberede mig på et recital program med et klassisk repertoire med bl.a. sonaterne af Franck og
Sjostakovitj. Og så er der en ny cellokoncert på vej – skrevet til mig af Jesper Koch. Jeg har spillet premieren af hans 1.
cellokoncert sidste år, og det har inspireret ham til en nummer 2 for cello og strygeorkester. Ellers skal jeg finpudse mit
klassiske repertoire: Tchajkovskijs rokoko-variationer og Martinus cellokoncert til kommende koncerter med orkestre.
Hvis du ikke var musiker, hvad var du så?
Det er svært at sige! I hvert fald har jeg trang til at udtrykke mig og formidle skønhed, som jo er selve livets udtryk i alle dets
former. Derfor vil det nok være noget kreativt som at skrive (ikke på dansk dog;), fotografi, maleri eller komposition – men
det er jo musik! Jeg har prøvet det hele tilen vis grad, og regner også med at dyrke det mere den dag, min vibrato bliver alt
for langsom. Sidste år oversatte jeg en dansk bog til tjekkisk, som fik meget ros. Forfatteren er filosof, men mere kendt i
Tjekkiet end i Denmark. Sådan går det jo ofte, at man er ikke profet i sit eget land. Han hedder Johannes Anker Larsen, og
hans mest kendte roman er „De Vises sten“ – og det er en af de få bøger, jeg ville tage med på en øde ø.
Hvilke andre musikere/kunstnere er du mest inspireret af?
Efter at man lærer at beherske sit fag, sit håndværk, og efterhånden som man søger og får indsigt i musikkens både sagte og
usagte regler, så er inspiration noget, der først og fremmest kommer indefra. At kunne lade den kreative styrke, som er i os
alle, komme til udtryk og gøre det usynlige synligt, det uhørbare hørbart. Det er noget af det bedste, jeg ved! Man kan kun
sørge for selv at være et godt instrument, så man på den måde bliver et middel til at den kreative styrke kan bruge os
optimalt. Det er jo ikke os, som bruger eller behersker inspiration, men omvendt… Vi er jo instrumenter for den skabende
krafts ideal. Jeg kan blive betaget af mange kunstnere og kunstarter og beundrer alle dem, som har kunnet integrere deres
kunnen således, at man fornemmer , at selve budskabet og dets fortolker bliver til ét. Når det lykkes, mærker man et
fængende og opløftende nærvær. Det kan være musik, litteratur eller visuel kunst, og dog med musikken er vi særligt
privilegerede. Jeg tør godt at sige, at ingen anden kunstart kan give så intens en oplevelse af det magiske som netop
musikken kan.
Hvordan vil du beskrive samspillet mellem din musikerkarriere og dit privatliv?
Som noget, der ikke er helt nemt at skabe balance imellem. En intens musikkarierre på et højt professionelt plan kræver
næsten alt; Fokus og koncentration, og det gør en familie – især med små børn – jo også. Jeg har altid forsøgt at finde
balancen og ofte var det ikke nemt, og da selve balancen er en levende flydende proces, har der været forskellige perioder,
hvor den ene ting har måttet betale en vis pris for den anden. Men summa summarum håber jeg, at jeg ikke har snydt nogle
af de to parter for meget.
Hvad er den største musikalske oplevelse du hidtil har haft?
Jeg kan ikke pege på en. Der har været mange, men hver gang handler det om, at blive suget ind i det mirakel, som
musikkens kraft er, hvor man glemmer sig selv og tiden. Det er den samme intense oplevelse af det mysterium, som både
musikken – og livet vidner om at den er.
Hvilken musik hører du når du har fri?
Ingen. Jeg søger stilhed, naturen. På en eller anden måde er denne fase forbi. Jeg lyttede til meget som ung studerende, men
i dag – med mindre jeg skal indstudere noget og gøre kendskab med et bestemt stykke musik – så hører jeg for det meste
kun min søns nye repertoire på klaver.
Hvad gør du når du skal koble helt fra?
Jeg går helst en tur i skoven med mit kamera eller hvis guderne er med og vejret er til det flygter jeg til vores båd og
tilbringer aften og nat med kig på himlen fra dækket. Det er noget af det smukkeste, stilhed, vand og himmel…
S violoncellistkou Michaelou Fukačovou, která žije od roku 1985 v Dánsku, jsme uveřejnili poslední
rozhovor, pod který se podepsal ještě bývalý šéfredaktor Hudebních rozhledů Jan Šmolík, již před
celými deseti lety. Za tu dobu se samozřejmě v osobním i uměleckém životě této úspěšné
umělkyně ledacos změnilo. My dvě jsme se sešly po její doposud poslední návštěvě Prahy přede
dvěma lety, kdy jsme Michaelu mohli slyšet v rozsáhlých sólových úsecích symfonické básně
Richarda Strausse, Don Quijote, op. 35, kterou měla tehdy společně se Šostakovičovou První
symfonií na programu Česká filharmonie, řízená Jiřím Koutem. Za necelé tři měsíce však budeme
mít možnost slyšet Michaelu znovu, a to na Pražském jaru, kde se představí s Komorní filharmonií
Pardubice a Leošem Svárovským, a na festivalu Concentus Moraviae, který 1. června slavnostně
zahájí. Než se ale dostaneme k první otázce, alespoň ve stručnosti některá významná data v kariéře
této výborné violoncellistky připomeneme.
Michaela Fukačová, která již řadu let spolupracuje i s těmi nejvýznamnějšími orchestry a dirigenty
nejen v Evropě, ale i v USA, Kanadě, Japonsku či Jižní Koreji, je absolventkou brněnské konzervatoře
u Bedřicha Havlíka, pražské AMU u Saši Večtomova a po přesídlení do Dánska též sólistické třídy
Královské konzervatoře v Kodani u Erlinga Blondal-Bengtssona. Svůj talent však rozvíjela i při
soukromém studiu v Londýně u W. Pleethe, na mistrovských kurzech u legendárních violoncellistů
André Navarry na italské Academia Chigiana v Sieně a u Paula Torteliera na slavných Piatigorského
kurzech v Los Angeles. A protože k jejím soukromým pedagogům patřil i Mstislav Rostropovič,
úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat. K těm nejvýznamnějším patří ceny z mezinárodních
soutěží P. I. Čajkovského v Moskvě, Pražského jara, violoncellové soutěže v Scheveningenu či
zvláštní cena I. Rose z violoncellové soutěže W. Naumburga v New Yorku, k nejnovějším pak
nominace na cenu Grammy 2007 v kategorii Nejlepší klasické album roku. Umění Michaely
Fukačové však dosáhlo uznání i v Dánsku, kde se stala držitelkou prestižní Ceny dánské kritiky a
získala i čestné členství nejstarší dánské akademie v Sorø…
• Moje první otázka je velmi prozaická: umíte si představit život bez hudby?
Můj názor na tuto otázku se léty měnil. Jeden čas jsem svoje povolání vnímala víceméně
jako základní projev svého já, ale pak jsem se od tohoto pocitu na čas odpoutala. Probudil
se ve mně zájem o spousty jiných hodnot a měla jsem dokonce i za to, že bych bez hudby
klidně dokázala žít. Dnes jsem na tom zase jinak. Myslím, že jsem dosáhla zdravého
odstupu, hrát na violoncello již není hlavním rysem mé identity. Ale zároveň si uvědomuji
vděčnost za to, že mi byly dány do vínku jisté schopnosti, i za tu zázračnou možnost tvořit
tóny a promlouvat hudbou. Hudba je zázrak – i když jsme si na ni tak zvykli, že si to už
mnohdy ani neuvědomujeme.
• Čemu – kromě hudby – přikládáte v životě největší vý-znam?
Význam je spíš filosofický pojem a řekla bych, že z absolutního hlediska má svůj význam vše,
s čím se setkáváme. A tak je na nás, jestli dokážeme všechno tímto způsobem brát. Chce to
umět se životu odevzdat a přijímat věci jako dary, ne stále o něco bojovat. Život je pak
daleko lehčí a krásnější. Vlastně obdoba toho, co v ideálních případech zažívám při hraní.
Jako matka vám samozřejmě odpovím, že obrovským darem jsou pro mě moje děti.
Naplnily mé instinktivní ženské tužby a dávají mi tolik radosti. Mateřství je ovšem zároveň
velice náročný úkol a já jsem docela ráda, že mé děti vyrůstají ve společnosti, která ví, jak
dávat dětem prostor pro rozvoj jejich individuálních schopností a která je neupřednostňuje
na základě jednostranných výsledků v jedné sféře. Dětem je dávána již od malička velká
důvěra a ta v nich aktivuje přirozenou zodpovědnost.
• Vy jste ale dříve rovněž malovala a také se úspěšně věnovala rybolovu, nemám pravdu?
No, to byly dost okrajové výpravy mého snažení. K malování mám jistý talent, zřejmě
zděděný po dědečkovi, který maloval krásné portréty a krajinky. Talent teď přešel na další
generaci, takže jednomu synkovi říkáme pro jeho kubistické kreace náš Picasso… Moje
malování se omezilo na pár rádoby výtvorů a nepředpokládám, že bych se k tomu nějak
významněji vracela. Co mě momentálně zaujalo, je však fotografie. Prostě mám chuť
„zvěčňovat“ některé úchvatné přírodní scenérie, které potkávám. A s tím rybařením – to se
hlavně líbilo vašemu ex-šéfredaktorovi, milému panu Šmolíkovi. Jak jsem vycítila, byl
naprosto vášnivým rybářem a pokud by mu to Hudební rozhledy obsahově dovolily, myslím,
že by tehdy raději zpovídal mého manžela ohledně toho skvělého lososa, kterého jsem mu
při svém prvním a zhruba posledním aktivním výjezdu na ryby byla nucena podebrat. Losos
měl totiž 12 kg a já amatér jsem ho zkrátka podchytila do sítě, která to neunesla a praskla,
tak jsem za ním napůl skočila do vody, no a bylo to pak ve všech novinách. Toho krásného
stříbrného lososa nám pak vyudil jeden skvělý francouzský kuchař a my si na něm
pochutnávali celý rok. Tahle historka ze mě udělala rybářku, ale pravda je – pan Šmolík
promine – že mě rybaření vůbec nechytlo. Vyjíždíme sice občas na vodu a manžel u toho
nějakou tu tresku uloví, ale většinou ji s políbením na tlamičku hodí zpátky do moře. O co
však bych se možná ještě někdy pokusila, je psaní. Fascinuje mě, kolik věcí si člověk při psaní
ujasní a vyřeší a jak se dostává – stejně jako v hudbě – do kontaktu s kreativní silou v sobě
samém.
• Vraťme se však zpět k hudbě. K vašim profesorům patřily samé veličiny: Saša Večtomov,
André Navarra, Paul Tortelier… Nejvíce vám ale podle vašich slov dal Mstislav
Rostropovič.
Omlouvám se za tu volbu slov. Rostropovič byl zkrátka ten poslední a ve fázi, v níž jsem se
právě nacházela, byl jeho přínos pro mě rozhodující. Ale říci, že mi dal proto nejvíc, by bylo
nevděčné. Vzpomínám s láskou na svého milovaného profesora Havlíka z brněnské
konzervatoře, který mi dal kromě bohaté inspirace a nadšení jak solidní základ, tak svobodu
jít svojí cestou. A stejně tak Saša Večtomov, u kterého jsem se rozhodla studovat hned při
prvém poslechu jeho nahrávky Rachmaninova, ten mě – chtě nechtě – ovlivnil tak, že je to
asi dodnes slyšet. Vidím jej a slyším jeho vtipné, trefné a moudré poznámky – jen tak jakoby
ledabyle prohozené – stále živě před sebou. Oběma jsem velmi vděčná a oba mi moc chybí.
Profesoři, kteří následovali, pro mě znamenali spíše inspiraci než cokoliv jiného. Až
Rostropovič, kombinací své přesvědčivé síly, moudrosti, šarmu a psychologie mnou tak
nějak zatřásl a já se dostala jakoby z jedné příčky na další.
• A jaké dimenze vám tehdy vlastně otevřel?
Možná mi jen pomohl přestat se ptát a nasměrovat své hledání hudebních odpovědí
směrem dovnitř. Pomohl mi uvědomit si, že všechno je záležitost správné představy. A
zdaleka ne pokaždé na hodinách. Často se smál a říkal: „Vždyť už mně nic nehrej, ty všechno
umíš, pojď, půjdem si někam sednout“ a vyučování tak nepřímo pokračovalo u večeře.
Lapala jsem jeho moudra s úžasem. Je to fascinující člověk a mohla bych na něj navěsit
spousty superlativních přívlastků. Nevím, třeba by to časem přišlo i samo, ale tehdy se mi
náhle otevřel zcela nový obzor – snaha dospět k síle výrazu a přesvědčivosti těmi
nejprostšími neokázalými prostředky. A navíc se konečně přihlásil osvobozující pocit, že se
už nemusím nikoho ptát a mohu se nadále spolehnout sama na sebe, což je vlastně obecně
znakem dospělosti. Najednou jsem prostě věděla, že všechny odpovědi mám v sobě, že stačí
otevřít uši, hlavu, srdce a sama sobě poradit.
• A co obecně na profesi, které se věnujete, obdivujete nejvíce?
Uvědomila jsem si nedávno, když jsem byla nucena delší dobu nehrát kvůli namoženému
ramenu, jak je ta profese úžasná a požehnaná. Bez nás interpretů by samozřejmě hudba
neožila. My máme tu sílu jí vdechnout život a nejen to. Když se nám podaří navodit v sobě
ten nejkrásnější pocit opravdového ponoření, je pak hudba prostě oslavou a dostane sílu,
která se nemůže nepřenášet na posluchače. Hudba nás nutí se plně soustředit na přítomný
okamžik, jen si představte tu sílu ticha v generálpause – a jako taková je jedním z klíčů k
tomu, jak člověka věčně bloudícího ve svých myšlenkách na chvíli zastavit a přenést do
jakéhosi sebezapomnění. V tom je její povznášející a zázračná moc. Moje slova asi vyznívají
moc květnatě, ale já to tak opravdu cítím.
• V jednom rozhovoru jste se zamýšlela nad dvěma neoddělitelnými stránkami umělecké
profese: nad samotou, která ji provází, ale zároveň jde ruku v ruce s přemírou zájmu
veřejnosti. Chtěla bych se v té souvislosti zeptat, jak se díváte na zodpovědnost? Stáváte
se věkem zodpovědnější, nebo vás onen určitý nadhled, kterého člověk zkušenostmi
dosáhne, od té přemíry zodpovědnosti osvobozuje?
Jsem rozhodně mnohem zodpovědnější než dříve v samotné přípravné fázi. Doby, kdy jsem
se chlubívala, že nemusím cvičit, protože mi to jde samo, jsou dávno pryč. Teď se na¬opak
chlubím tím, co mi to dá práce. Co se týče samotného výkonu, tu jsem vždy pociťovala až
svazující zodpovědnost nezklamat publikum. Naše povolání je v tomto směru opět velmi
extrémní. Můžete se připravovat sebelépe a sebedéle, ale jediné platné zůstává, když se
všechno podaří v tu pravou chvíli. A ta je často poznamenaná napětím, které atmosféra
takového velkého koncertu vyvolá. Prošla jsem si v tomto směru svými krizemi a nebylo to
lehké. Přišla jsem ovšem záhy na to, že čím víc se na pódiu snažím všechno zodpovědně
kontrolovat a pojišťovat, tím hůř. Že jde o to naučit se balancovat mezi kontrolou a
nekontrolou. Člověk si nesmí připustit pochybnost, prostě nesmí. Jakmile to udělá, je to
slyšet. Každé vystoupení chce zkrátka odvahu vrhnout se do toho s plným odevzdáním a
věřit, že to vyjde. Jedná se o to, naučit se ovládat sám sebe a svoje rušivé myšlenky. Zní to
trochu schizofrenně – ale připadá mi, že právě z pocitu zodpovědnosti musím všechnu
zodpovědnost pustit a přenechat to na té krásné neznámé, na tvořivé síle v sobě.
• Váš repertoár je skutečně úctyhodný. To ho hrajete celý zpaměti?
Klasický repertoár ano, ale ty modernější věci počínaje Šostakovičem hrávám z not. Je sice
příjemnější hrát zpaměti, je tu o překážku méně k ponoření nebo kontemplaci, která je k
inspirativnímu výkonu zapotřebí, ale ne vždycky si zkrátka troufnu. Kromě toho v některých
moderních věcech by to bylo natolik náročné – a zdá se mi i zbytečně nebezpečné všechno
memorovat zpaměti – že si bez rozpaků noty vezmu.
• Ve vaší nabídce, kde najdeme například mnoho opusů od L. van Beethovena či J. S. Bacha,
však nechybí ani kompletní cellová literatura od Bohuslava Martinů a z Dvořáka, jehož
Koncert A dur jste dokonce v Dánsku uvedla jako skandinávskou premiéru, jste zatím
nenastudovala pouze Polonézu. O které skladby ještě plánujete svůj repertoár obohatit?
V klasickém repertoáru už těžko budu něco závažného doplňovat. Mám všechna stěžejní
díla prakticky nastudována, i když by jich spousta potřebovala v případě potřeby důkladně
oprášit. Expanze se tedy bude týkat spíše soudobých věcí. Hraji nové skladby ráda. Většinou
jsou to premiéry a k jako takovým je cesta pro jejich interpretaci úplně otevřená,
nezmapovaná tradicí. Je to zajímavá práce formovat a oživovat ty čerstvě zrozené notičky do
co nejideálnější podoby, najít v nich tu někdy dobře utajenou hudbu a vynést ji na světlo. V
poslední době jsem nastudovala zejména hodně skandinávských skladeb, např. koncert
Hermana Koppela, mimochodem jednu z technicky nejnáročnějších skladeb, se kterou jsem
se kdy „utkala“, či koncert Poula Ruderse „Anima“. Obě zmíněné kompozice jsem také
nahrála na CD. V letošním roce mám pak premiérovat koncerty pro violoncello a orchestr
Anderse Koppela (syn zmíněného Hermana) a Jespera Kocha. Doufám také, že v
budoucnosti do svého repertoáru přiřadím i díla českých soudobých autorů.
• A máte v řadách skladatelů nějaké své oblíbence?
Rozhodně. Ale protože hudba je záležitostí okamžiku, tak i tady jsem jednu chvíli blázen do
Dvořáka, potom do Beethovena, Bacha, Schuberta, Janáčka, mohla bych pokračovat dlouho –
podle toho, co zrovna hraji nebo poslouchám. Jsou autoři, jejichž díla jsou jako stálice.
Zůstanou zářit, dokud budeme hrát klasickou hudbu a vždy nás uchvátí novou sílou. I tady si
připadám jako v říši zázraků. Síla intuitivní inspirace, která tyto velikány vedla k tomu, aby
hudebně vyjádřili nevyslovitelné. Není to úžasné?
• Uvažovala jste někdy o autentické interpretaci skladeb starších období?
Ne, nijak mě to nepřitahuje. Neříkám, že to nemá svůj půvab. A že je jediný možný způsob,
jak věci interpretovat. Všichni máme svoje místo v té velké škále rozmanitých možností a je
to dobře. Ale já osobně neinklinuji k oživování ducha té které doby tímto tzv. autentickým
způsobem. Myslím, že na základě mnoha vlastních zkušeností se dobrý hudebník dostane
jednoho dne do stádia, kdy ví, co si může dovolit, co je vhodné, vkusné. Je to objevení těch
nepsaných pravidel, které vám teprve umožní pravou svobodu výrazu. Nakonec poplatnost
době je velmi proměnlivá, to, co se někdy zdálo úžasné a jediné správné, může jednoho dne
vypadat docela směšně. Takže se nechávám vést pouze vlastní vrozenou i procvičenou
intuicí./ kráceno/
Hana Jarolímková
Cellist Michaela Fukačová was keen to talk to us and, although the interview was given via email, her answers reflect the cellist’s remarkable spontaneity, optimism and affability. (We wanted to preserve the mood of the text, so we left in her smileys!)
You’ve performed an impressive number of works. What place does Elgar’s concerto assume in your repertoire?
I heard this concerto while I was studying, in a recording by the famous Jacqueline du Pré. It was just spell-binding and naturally it inspired me to start practising the piece myself. I was so enchanted that I planned to go over and study with Jacqueline herself. I even got the scholarship required, but Jacqueline died in 1987… I then used the grant to study with her teacher, professor William Pleeth. It was wonderful for me to be able to go for lessons and study Elgar’s concerto in the place where Jacqueline had studied as well. It gave me some kind of connection with her.
Musically, Elgar’s concerto is close to my heart, with its rich, expressive character. I also selected it for my first (in fact, also my last :-)) recording for Supraphon. I teamed up with Libor Pešek and the Brno Philharmonic to make a recording which I’m really fond of to this day.
You have studied under legendary cellists, could you tell us about some of them and what aspects of their legacy do you continue to adopt in your life as a performer?
If I were to speak about each one of them as I should, it would take forever – Paul Tortelier, André Navarra, Bl?ndal-Bengtsson, Uzi Wiesel, Erkki Rautio and others. But it’s my fundamental threesome which comes to mind: Havlík – Večtomov – Rostropovich. They were so important for me; each of them, in his own way, guided and inspired me, I adored all three of them and I miss all of them.
At this point, I’d like to bring in your father if I may, the fine musicologist, publicist and university teacher Jiří Fukač. Did you have many discussions together about musical interpretation?
Not really, only exceptionally, for instance when dad tried to instil in me greater purity of style when performing early music. He gave me several books on the subject, so that I could learn more about authentic interpretation – but I was a bit headstrong and wouldn’t let myself be influenced by them too much, and I continued along my favourite intuitive path. My father was always tolerant and he respected my approach. We didn’t talk about interpretation but we often played together. Whenever I was studying a new work, he would always be my first selfless and reliable pianist.
Do you remember the time you became convinced that you had „matured“ as a musician?
Yes, during my studies with Rostropovich, who brought me back to myself in a way. Like every good teacher should, when the time is right. I remember feeling a great sense of relief that I no longer had to seek out the opinions of others on how a given work ought to sound, or follow advice on how to hold the bow… In this respect, Rostropovich came just at the right time; put simply, he rid me of all those perennial questions. Actually, he never gave normal answers to issues like these in any case; instead he intimated that you had to work towards your own idea with a will, to go to places from where every expression originates.
What do you most enjoy about your profession and what, on the other hand, do you find difficult about it?
I’ll start by saying what’s arduous about it: I have to travel to concerts, my audiences won’t come to my village! I don’t like packing and I don’t like leaving my family. When the boys were little, they travelled with me, but now they have to go to school and it’s not that simple anymore. What do I enjoy about my profession? Music is one of the ways to express indefinable beauty – the miracle of feeling a quiver in one’s soul through the vibrations of the strings continues to fascinate me.
What’s it like, actually being on the concert platform?
A friend of mine asked me about this the other day after one of my concerts: Míša, how do you do it? And I said – I have to completely immerse myself, otherwise I’d be in trouble! 🙂 It’s not easy being up there on the podium. In order to give a flawless performance, you need to find the symbiosis between complete humility and complete self-confidence. I endeavour to give performances that are effective testimonies. Genuine testimonies which are able to lift the spirit and bring delight. This is what I try to achieve and, each time, to do this I need a certain measure of courage and faith. So that nothing unnecessary hinders the experience of pure joy in the beauty of music and what it conveys.
As a mother of two 11-year-old sons, are you thinking about their future as possible successors?
I don’t think my boys are headed towards the musical profession. About a year ago Alexander bribed us with his pocket money to make us stop tormenting him with piano lessons. He said he might go on to another instrument eventually, but it would have to be one that didn’t require rhythm – it’s too stressful, he says. I’ve so far managed – if after a few minor battles – to take Filípek to music school on a regular basis. Even though he has obviously got talent, I can’t see it turning into something serious. But I’m not worried about it, there are lots of other ways in which they can demonstrate their creativity.
You live in Denmark with your twins and Swiss husband. What’s it like living there?
The only thing which I miss a little are the longer, more reliable summers. Otherwise, Denmark has a really nice atmosphere of tranquility and well-being. It’s agreeably mature, people feel a natural responsibility for the state of things and they understand their own active role here. Of course, there are exceptions, but it’s more a case of the exception proving the rule.
On your web pages www.fukacova.com, visitors to the site have the opportunity to take a look at some wonderful photographs you took yourself. Have you ever thought about changing profession completely?
Thank you for the compliment. I’m not a professional photographer, just a keen amateur. My idea of the difference between the two is that the professional has a clear vision of the way the finished product is going to look, and the amateur takes in the beauty and, here and there, something nice might come out… And that’s my case. I simply see so much beauty around me that I can’t help myself, I have to capture those fleeting moments and share their magic with those who take an interest.
Otherwise, I actually did think about a change of profession, chiefly at a time when, for health reasons, I had to stop playing and it wasn’t clear whether I’d ever begin again. (I had what’s known as a frozen shoulder which righted itself after a period of two years – in fact, a week before my planned operation!) I took this professional break as a gift, without bitterness and without worrying how everything would turn out. It was a time for lots of new discoveries, and various possible ways to earn a living presented themselves; I even started composing, which I could never have pictured myself doing until that point! 🙂 I don’t know whether I would have acquired all the necessary technical know-how and experience to do the things which appealed to me and which seemed feasible, I’m not sure if the outcome would have been convincing. But I certainly wouldn’t be afraid to put all my energies into a new field.
In addition to photography you are also a talented painter, and apparently writing also fascinates you – so you write as well?
Yes, I like writing. I write quite a lot, mostly in English. Mainly reflections on life and poetry – it’s all here in my computer but I’ve no ambitions to publish my work. These are things which seemed to come with no effort, I was doing it for myself – I enjoy creativity, it’s a delight to see how creative strength manifests itself in us and projects content into form, in this case, into words.
What else do you invest your energies in (physical activities as well)?
I invest most of my time in my children. I’m aware that, in a few years‘ time, they’ll eventually be leaving home, so I’m making the most of them while I can. My physical energy goes mainly into the cello – playing is quite tough! I love relaxing in nature most of all, I’m lucky that I live right in the middle of it. As soon as I get the chance, I hurry out of the house (preferably just me and my camera) and go on walks to the sea or into the woods. In the past I was also a keen gardener, but I have to be careful with my shoulder, so now we have a professional doing the garden called Hans. He just fascinates me, all his hard work, it never shows on him, he simply goes about doing what he has to do, he’s totally serene and, after about two or three hours, he’s done a perfect job which would have taken me weeks, and I would have been puffed out in the process. Otherwise I try to keep in shape by doing yoga and swimming, but my conscience keeps telling me I ought to be stepping up the pace.
Given all your artistic and personal experience, what does music mean for you today?
Music? For me, it’s a miracle… like life itself… like every new note produced from nothing, from silence… For me it means an encounter with beauty which is born in the heart and which, in turn, touches the heart as well. I perceive music also as a reflection of the mystery of life itself, it occurs and is heard only in the present moment. We only ever hear a fragment of it, the actual sound, but the beauty and significance of this sound lies in its coexistence with all the other fragments which are silent at that given moment. As listeners we can enjoy this „occurring“ without probing too deeply into the familiarity of the structure. As active co-creators we have our own idea about what character, what tone colour each individual note needs in order for it to sound right. This we discern only with knowledge of the entire work and its architecture; the significance we ascribe to every note is determined by its relationship to the whole. As in life, we take one little step after another; but only with a more profound knowledge of the contexts, by recognising where we have come from and where we are heading, can we consciously take these small steps, knowing they are the right ones.
As time goes by (and also given that you live in Denmark), is it becoming more difficult to keep in touch with Czech music circles?
It’s been a fairly natural process keeping in touch, for the time being. The orchestras here still remember me and, even though I don’t perform in the Czech Republic all that often, I’ll certainly be appearing here once or twice every season.